Sladká políbení (47)

Týdenní meme hostované mnou… A dneska vybírám…

Upozornění: Vybrané úryvky můžou případně naspoilerovat děj, proto číst jen na vlastní nebezpečí!

Hodnota krve

Lusy Adams

Jakmile za námi bouchly dveře, spustila jsem. „Gabe, je mi to tak…“

Ani mě to nenechal dokončit.

Přiskočil ke mně a políbil mě – hrubě a živočišně, se vším, co v sobě měl.

Nic úžasnějšího jsem ještě nezažila.

Na chvíli nás zcela pohltila vášeň. Naše odloučení, všechna zoufalost, bolest a strach, které jsme posledních pár dní pociťovali, se znovu vydraly napovrch a explodovaly v zářivém přívalu nezkrotné touhy.

Měla jsem co dělat, abych se od Gaba vůbec zvládla odtrhnout.

„Počkej,“ zarazila jsem ho udýchaně, když se na mě chtěl znovu vrhnout. Nejspíš jsem byla pitomá, že jsem se v tom chtěla šťourat a riskovat, že si to ještě rozmyslí a zdrbe mě jak malou holku, ale jeho současná reakce mi nedávala smysl. A já nesnášela, když mi věci nedávaly smysl. „Ty se nezlobíš?“

„Jestli se zlobím?“ zopakoval nevěřícně. „Ovšemže se zlobím, Alex! Vyděsila jsi mě k smrti! Beze stopy jsi zmizela a nikdo o tobě neslyšel dva dny! Nevěděli jsme, jestli jsi odešla sama nebo tě někdo přinutil. Nemohli jsme si ani být jistí, že jsi pořád naživu!“ Prakticky jsem nebyla, ale to byl jen technický detail, kterým jsem ho nemínila přerušovat. „Přivádělo mě to k šílenství! Zmlátil jsem Nicka do bezvědomí, proboha! To už musí o něčem svědčit.“

Cože udělal?

Jeho další slova mě příliš dojala, než abych se tím zabývala.

„Kdyby se ti něco stalo, já… nezvládl bych to. Nemohl bych jen tak pokračovat dál. Život bez tebe by postrádal smysl.“ Zavrtěl hlavou, jakoby se tu myšlenku snažil zahnat, ale bolest v jeho očích setrvala. „Už jsem ztratil tolik věcí, lidí, až mi občas připadá, jakoby moje srdce byla jen soustava velkých černých děr. Jakoby sotva drželo pohromadě.“

Vzal můj obličej do dlaní a palci mě pohladil po tvářích. Jeho emoce mi proudily do těla ve vřelých vlnách, ale bylo jich příliš mnoho, než abych je dokázala rozluštit. „Ty jsi ten důvod, proč se ještě nerozpadlo na kousíčky. Proč pořád tluče. Jsi celý můj svět, Alex. A bez ohledu na to, co za rozpory mezi sebou teď můžeme mít, nebo jaké nám budoucnost ještě přinese, tohle se nikdy nezmění.“

Sklonil se ke mně a rty lehce otřel o mé.

„Vždycky tě budu milovat,“ zašeptal a potom se mi jeho jazyk znovu dobýval do úst.

Nebránila jsem se.

…

Tentokrát tu pro vás mám ukázku z druhého dílu Odstínů života, která je momentálně ve stádiu příprav. Lusy totiž ráda vymýšlí nové a nové knihy a pak skáče od jedné k druhé, k třetí… až k té stopadesáté 😀 Pokud jste první díl Odstínů života nečetli a Lusy neznáte, podívejte se na její web.