Téma týdne: Knižní blogy

Už je to docela dlouho od chvíle, kdy jsem publikovala svůj dlouhatánský článek na téma meme. Tentokrát bych se ráda soustředila na téma stále rozšiřujícího se počtu knižních blogerů v našich končinách.

Mé knižní blogování

Když jsem před rokem a půl začínala s knižním blogováním, inspirací mi byla velice rozvinutá knižní blogovací komunita v zahraničí. Vždycky jsem ráda četla. A že jsem četla (a stále čtu) hodně. Problém ovšem byl, že jsem si o své čtenářské vášni neměla s kým popovídat, s kým si sdělovat své myšlenky. Narazila jsem u nás na pár českých a slovenských blogů (řádově jich bylo pět). Řekla jsem si, že bych si mohla vytvořit místečko, kam bych si zapisovala své poznatky z přečtených knih, proto jsem si založila původní Knížní doupě… a pak jsem odjela na léto do Ameriky. Po návratu ze zámoří jsem se rozhodla pojmout své blogování jinak a kromě knih v češtině se zaměřit také na ty v angličtině. Byl to pro mě způsob, jak si trénovat angličtinu, protože v mém okolí není nikdo, kdo by se mnou chtěl konverzovat v angličtině. A takhle nějak započala má pouť ke knižnímu blogování ve formě, jakou ji znáte teď. Začátky nebyly nijak valné. Bylo nás málo, čtenářů jsem moc neměla a jestli jsem měla alespoň pět komentářů za měsíc, byla jsem šťastná.

Vždycky jsem byla extrémně ukecaná, ráda jsem něco tvořila, v hlavě se mi rodil nápad za nápadem a tak jsem mohla všechnu svou kreativitu ventilovat právě na svůj blog. Tehdy jsem zavedla koncept, jaký mi vydržel až doteď. Každý den minimálně dva články – ráno a odpoledne. Proč? Protože sama z vlastní zkušenosti vím, že když je člověk ve škole, brouzdá po netu a hledá, co by si třeba přečetl… a když pak přijde odpoledne domů, dělá totéž. Pro mě je psaní blogu forma relaxace. Hezky se u toho od všeho toho stresu uvolním. Proto mě tedy i baví sepisovat různá meme, články, recenze, házet na FB novinky z knižního světa, co se ke mně dostaly.

Někteří brblají, jak jde kvalita obsahu blogů na úkor kvantity dolů. Upřímně, je mi to docela fuk. I kdybych měla za den stopadesát příspěvků, může to být ostatním jedno. Když mám co říct, co ukázat, tak si to rozhodně nebudu nechávat pro sebe. Tohle je jen a jen mé místečko a jestli se někdo bohužel cítí špatně za to, že oproti mně nemá za týden dejme tomu osm příspěvků, tak mě to sice mrzí, ale já nejsem ničí ukazatel kvantity, kvality, návštěvnosti a tak vůbec. Dělám, co mě baví a budu to dělat, dokud mě to bude bavit. Spíš nechápu, co to v ostatních je, že mají neustále tendenci ostatní kritizovat za to a tamto. Kor když si uvědomím, že nikdo z nás není profesionál. Co vím, tak je v našem blogovacím kolektivu jeden člověk z knižní branže a ten taky ke svému blogování jako profesionál přistupuje. Ostatní by si místo článků o tom, jak ten a ten dělá něco špatně, měli spíše sednout, dát nohy nahoru a číst si. Mnohem lépe využitý čas, věřte mi.

Vzestup knižního blogování u nás

Určitě vám neuniklo, že se za poslední rok počet knižních blogů rapidně zvýšil. S tím samozřejmě vzrostl také tlak na nakladatelství díky recenzním výtiskům. Ani nevím, jestli se na tohle téma neřeklo něco, co by se říct mělo. Kdysi jsem byla sama jedním z těch, kdo jen kroutil hlavou nad dravostí začínajících blogerů a nadával. Jenže ten čas je dávno pryč. Pro všechny začínající blogery mám jednu radu, zažádejte si o recenzáky, až budete mít za sebou alespoň tři měsíce blogování. Nikam vám to neuteče a vy za tu dobu budete mít nakladatelstvím, co ukázat. Já jsem poprvé do nakladatelství napsala po půl roce existence mého knižního blogování. Není to jen o recenzácích, je to o knihách a o knihomilské komunitě.

Hodně čtenářů je zaraženo faktem, že je tolik blogů zabývajících se literaturou pro mladé. Kde jsou blogy jen o fantasy, klasické literatuře, urban fantasy, paranormal romance, české literatuře anebo čistě světové beletrii? Proč se tolik blogerů zabývá jen žánrem young adult? Odpověď je jednoduchá. Jsou to právě dospívající, kteří mají víc volného času na to, aby se svému blogování pravidelněji věnovali. Sama na sobě cítím, že od chvíle, co se snažím zvládat práci a školu dohromady, moc osobního času na blogování nemám.

Nejspíš existují i blogy, které se zaměřují i na jiné žánry, ale ke mně se zatím nedostaly. Co vím, tak se klasickou fantasy zabývá pravidelně jeden blog, jeden právě začíná a pak je tu ještě jeden, který píše o klasické beletrii. A potom je tu hromada blogů o young adult. Já to chápu a neremcám. Pokud tyhle blogery jejich blogování bude držet i za pár let, věřte mi, že se jejich vkus něčím změní a budou tu i blogy zaměřující se na jiné knižní žánry. S tím souvisí také to, že se na těchto stránkách objevují vesměs stejné informace, stejné knihy, častokrát také ve stejné době. Vůči těmto věcem jsem nejspíš už imunní, protože mi to rozhodně žíly netrhá. Ráda si projdu všechny blogy, které mám v blogroll a podívám se, co si myslí o jedné a téže knize. Protože co člověk, to názor. A pro mě je právě tohle princip samotného knižního blogování. Ne za každou cenu přijít s něčím jako první, upozornit na něco jako první, předhánět se v tom a tamtom. Ne, mě zajímá ta různorodost názorů.

Obsah knižních blogů

Musím se však přiznat, že mě dlouhé články od čtení odrazují. Což je paradoxní, uvědomím-li si, že já právě jeden takový sáhodlouhý článek tvořím a pochybuju, že si jej přečte větší počet lidí, nedejbože mi někdo vůbec i odpoví v komentářích. Když jako čtenář otevřu blog, kde je článek či recenze velký blok nahuštěného textu, jdu okamžitě dál. Proč? Přespříliš dlouhé texty mě nebaví. Pokud ovšem autor nemá styl, který mou pozornost dokáže udržet a který mě svým podáním pobaví. Od takovéhoto člověka mě pak baví číst všechno a je mi jedno, co za bláboly tam má.

Já říkávám, že blog tvoří jeho bloger. Nezáleží ani tolik na tom, o čem všem píšete, ale jak o tom píšete. Nemám ráda extrémně promyšlené recenze na knihy, protože z toho textu přímo cítíte, že recenzent pečlivě volil svá slova. Na mě to pak působí spíš vykalkulovaně. Což se jiným může zdát jako hloupost a malichernost, ale já jsem hlavně pocitový člověk. I veškeré své články, převážně však své „recenze“, stavím hlavně na pocitových stavech své mysli i srdce. Mám zásadu, že svým čtenářům ve svých recenzích lhát nehodlám. Ať už je to pro nakladatelství nebo ne, ať už sto lidí přede mnou řeklo, že je kniha skvělá nebo příšerná, je mi to jedno. Rozhoduju se podle sebe a podle svého svědomí a vědomí lidem doporučuju to, co si myslím, že za povšimnutí stojí.

Knihy jsou drahé a jejich ceny se ještě budou zvyšovat. Sama si pamatuju, jaké to je být studentem, který si šetří každou korunku a pak jde do knihkupectví a své ušetřené kapesné vrazí do jediné knihy, protože si víc dovolit nemůže. A tak musí volit tak, aby své peníze nevyhodil oknem. I proto jsem ráda za jakýkoliv komentář od čtenáře, v němž mi řekne, že se řídil mým doporučením a byl s výběrem knihy spokojený. Pak cítím, že jsem někomu poradila dobře.

Co na závěr…?

Můj blog není nejlepším ze všech. Nejsem profesionál a nekritizuju, pokud k tomu jó nemám důvod. To, že je tolik blogů zaměřených na YA logicky vyplývá z věku jejich pisatelů. Myslím, že je jen otázkou času, než se objeví blogy i o jiných žánrech. Ten můj  je taková všehochuťka. Čtu to, co mě něčím zaujme. Ať už je to literatura pro děti, pro dospívající, pro dospělé. Ráda čtu česky i anglicky, občasně také polsky. Chápu, že některé otravuje to a tamto, ale hele, existuje svobodná vůle, nikdo vás nenutí číst něco, co se vám nelíbí. A jestli mám nějaké poselství na konec? Žijte a nechte žít! Na stres máte školu a práci. Prostě dělejte to, co vás baví.