1000. příspěvek!

Jak už jsem před nedávnem na FB avizovala, blíží se 1000. příspěvek Knižního doupěte… no, už se neblíží, protože JE TADY!

Chtěla jsem, aby 1000. příspěvek byl něčím zvláštní. Dokonce jsem uvažovala, že složím nějakou tu básničku, ale jelikož jsem básnické dřevo, protože nemám žádné básnické střevo, budete se muset spokojit s mými bláboly – jako ostatně vždy.

Už bloguju skoro dva roky (v říjnu to dva roky budou) a za ty dva roky jsem se toho už hodně naučila. O sobě, o lidech, o knihách, o lidech, o blogování a o lidech. Jsem jaká jsem a nejspíš se už nikdy nezměním. Mám své názory a stojím si za nimi, i když se neshodují s ostatními. Dělám co mě baví a dělám to tak, aby mě to bavilo… a aby to taky bavilo ostatní. Kdysi by mě nenapadlo, že můj blog zaznamená za den víc jak 400 návštěv, ani by mě nenapadlo, že budu mít vlastní doménu, že navážu spolupráci s nakladatelstvími, že si s některými budu pravidelně psát, že některá nakladatelství dají na má doporučení a opravdu některé mnou doporučované knihy vydají, nenapadlo by mě, že si mezi vámi najdu tolik přátel (a taky několik nepřátel, bohužel, tak už to chodí) a že si spolu budeme povídat o tom, co máme společné. Lásku ke knihám.

Ať už si myslíte cokoliv, mou prioritou nikdy nebylo mít ve všem pravdu, mít nejvyšší návštěvnost, mít největší vliv, mít nejvyšší počet příspěvků… nebudu říkat, že mě pozornost nezajímá…  vždyť kdo by nebyl rád za svou „práci“ pochválen… ale nechci být něčí modlou a tak vůbec. I když mě tak někteří opakovaně označují, tvrdí mi, že si mám dávat pozor na jazyk, že bych se měla držet zpátky, jít s proudem a držet pusu, když se mi něco nelíbí… načež se mi taky vkládají do úst taková slova, která jsem neřekla… anebo jsem něco nemyslela tak, jak si to jiní překroutili. Jsem od přírody akční a střeštěný člověk. Baví mě vymýšlet nové a nové věci, ptát se na názory ostatních, doporučovat či odrazovat, hlavně nelhat. Nemám povinnost být se všemi kamarád i přesto, že mě pomlouvají, vysmívají se mi a další věci, nemám povinnost ani číst ty, jejichž názory mě prostě nebaví a délka textu odrazuje. Jsem stejná jako kdokoliv z vás. Nepovyšuju se, nemám poslední slovo a netrestám ty, co mě nemají rádi. Tak už mi s tím dejte pokoj.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi kdy vyslovili slova podpory, kteří můj web i FB stránku opakovaně navštěvují, kteří mi zanechají komentář, kteří mi píšou hezké a zajímavé emaily, kteří dají na mou radu a jsou pak spokojení, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem, i když se osobně neznáme. Právě vy jste tou hnací silou, co mi pomáhá tvořit obsah mého webu. Ať už to vyzní jakkoli klišoidně, trapně a možná i prdolezecky, jsem za vás, za své čtenáře, vděčná. Blogování je pro mě forma relaxace, kdy se prostě vykecávám z toho, co mám na srdci a co mě baví. Jsem vděčná za každého z vás, ať už ty komentáře necháváte nebo ne… ať už mi ty emaily píšete nebo ne… ať už mi na FB odpovídáte nebo ne… Vím, že vás tu je hodně, co se ještě ke komentářům neodhodlalo, ale jednou si od vás třeba něco tady na webu taky přečtu.

Zase se extrémně vykecávám a pletu páté přes deváté, že. Ale už mě nejspíš znáte, já jsem blázen, co prostě dá na pocity. Takže ještě jednou vám moc děkuju a nezapomeňte se čas od času vrátit!