Ve stínu popela
Autor: Jennifer L. Armentrout
Originální název: A Shadow in the Ember
Český název: Ve stínu popela
Knižní série: Žár těla a ohně (Flesh and Fire)
Díl: první
Věková hranice: 18+
Žánr: new adult, fantasy, romance, erotika, humor, magie, zvláštní schopnosti, bohové, upíří, vlkodlaci
Moje hodnocení: 1 hvězdička
Smysl existence Serafeny Mierelové byl dávno určen jejími předky: musí se obětovat prvotnímu bohu smrti. Tak zní oficiální verze, o které ví každý obyvatel království Lasanie. Jenže Serin skutečný osud je jiný – není pouze před světem izolovanou Pannou, ale i vražedkyní s posláním prvotního boha smrti Nykta zabít.
Jeho svůdný dotek v ní zažehne zakázanou vášeň. Sera ale nemá na výběr, její život je odsouzen k zániku. Ledaže by se stalo něco naprosto nepředvídatelného…
Nakladatel: HarperCollins (EN), Fragment (CZ)
Počet stran: 647 (EN), 616 (CZ)
Vazba: Brožovaná i vázaná (EN, CZ)
Vydání v USA: 19.10.2021
Vydání v ČR: 27.3.2023
Datum četby: 10 dní, červen-červenec 2024, v češtině
Reakce bezprostředně po dočtení knihy: Přežila jsem. Ale mám v tom strašný guláš.
Oficiální stránky knihy
Oficiální stránky autorky
Můj názor: Na prequelovou sérii Z krve a popela jsem byla po dočtení Duše krve a popela docela zvědavá, přece jenom si Armentrout v původní sérii pohnojila, co mohla, a proto se rozhodla přijít s prequelem, kde se pokusí vysvětlit všechny ty legendy, které si navymýšlela a totálně se v nich zamotala.
Jenže to jsem netušila, že dostanu v 90% stejnou knihu a příběh, včetně stejných postav, které jen dostala nová jména a vzhled. Nejen že je kniha opět příšerně dlouhá a většina z toho je jen nezáživná omáčka, ale i některé dialogy jsou jako přes kopírák. Nemluvě o tom, že má Serafena hodně, hodně otázek a nebojí se zeptat.
Je ovšem smutné, že celá hlavní zápletka příběhu je natolik stupidní, že nechápu, jak to vůbec mohli vydat. Prvotní bohové totiž nemají žádné slabiny, kromě lásky, a tak je Serafena cvičena v tom, aby dokázala Prvotního boha smrti svést. Aby se pak do ní zamiloval a ona ho pak mohla zabít, čímž zachrání své království a zastaví Hnilobu, která postupně požírá úrodnou půdu. Bleh.
Ona je to taková blbost, že se stane ještě větší blbostí v okamžiku, kdy se Serafena dozví, že smrt Prvotního může způsobit takový rozkol ve světě, že by to nikdo taky nemusel přežít. I tak je ovšem Serafena svým způsobem odhodlaná dostát své misi a Nykta zabít. Čert vem, že nakonec možná chcípnou úplně všichni. Čert vem, že nedokáže svést vlastně nikoho, i když má oproti Nyktovi prý řadu zkušeností. Čert vem, že jí poslední tři roky cvičili v boji a dokáže se plížit stíny jako asasín. Když jí jde o kejhák, stejně ji musí přijít zachránit.
Nebo se tam třeba furt někdo teleportuje. Ale pak najednou nemůžou, tak jedou na koni nebo chodí. Vzdálenosti jednotlivých měst a obydlí od sebe taky nedávají smysl, a to je tam i mapa. Opět tu mají elektřinu, ale teplou vodu na koupel si musí nanosit ve vědrech. Na hradbách jsou napíchnutí mrtví bohové jako ve středověku, ale vnitřní vybavení je jak z módního časopisu. Dokonce i terasu s lehátky tam mají! A pak ještě ta parodie názvu království Lasanie, kde lidé umírají hlady, ale pro vtip se království jmenuje jako jídlo. WTF?
Myslela jsem si, že to už horší být nemůže, ale spletla jsem se. Divím se, že jsem tu knihu nakonec dočetla, protože už po prvních sto stránkách to bylo docela utrpení. Ale aby mohl člověk něco kritizovat, měl by to taky dočíst, aby měl co kritizovat. A protože jsem masochista, pustím se i do dalších knih, ale musím si od nich dát odstup. Místo, aby mi vše Armentrout pořádně vysvětlila, v tom mám teď daleko větší guláš než předtím.
