Fifty Shames of Syki (28)

Zase uběhl dlouhý čas a vy potřebujete vědět, co je zase u mě nového…

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a dospělost… na pokračování

Nejspíš se divíte, proč teď na blog přispívám ještě míň než dřív. Ne, že by nebyly nápady, ale nějak nezbývá energie a volný čas. Jak už u mě totiž pomalu bývá zvykem, když se zrovna nestěhuju, měním zase práci. A ne, ani jedno nedělám schválně, ale víte, jak to je… prostě život.

V prosinci jsem nastoupila do největší kosmetické společnosti na světě, protože jsem viděla, že mi život někde dveře zavřel a otevřel mi je do daleko lákavějších míst, odkud si toho hodně odnesu. A taky že ano. Nejen po stránce profesní, ale i lidské a hlavně zážitkové. Vzhledem k tomu, že se jedná o mezinárodní firmu, mám angličtinu na každodenní bázi téměř z 90%.

Nebudu lhát, první měsíce to bylo těžší, protože angličtina přece jenom není můj rodný jazyk a navíc se v ní ještě každý den domlouvat profesně je ještě složitější. Nejen v mluvené formě, ale i v té psané, nemluvě o komunikaci se zahraničím. Jsem tam už půl roku a viditelně na sobě všechny změny vidím. S tím samozřejmě souvisí i to, že je to náročnější na čas, psychiku, energii, chuť pro další věci.

Kdo mě už za ty roky znáte, víte, že jsem dost společensky orientovaný člověk, takže ráda trávím čas s přáteli, nebo jezdím za zážitky, užívám si života, abych měla ve stáří na co vzpomínat… Takže je logické, že když to pak spočítáte všechno dohromady, na klasické blogování už jaksi nezbývá moc času. Ještě stále mám třeba připravenou složku s fotkami z letošního Světa knihy, který mě opět spíš otrávil než pobavil, a nějak se nemůžu dokopat k tomu, abych o něm napsala… protože mi to přijde tak trochu zbytečné a hlavně hodně opožděné.

Na druhou stranu píšu tenhle blog už téměř 8 let, mám jeden z vůbec nejstarších knižních blogů a mám ho opravdu ráda, takže se jej rozhodně nevzdám a předpokládám, že to vyzdržím minimálně další dva roky. Ovšem musím teď ještě počkat, až budu mít za sebou jeden pracovní kongres, sestřinu svatbu, kterou pomáhám organizovat včetně rozlučky se svobou, a ještě nějakou zaslouženou dovolenou. Pak se do toho zase s větší vervou vrhnu, protože si myslím, že u mě občas najdete věci, které jinde zase tolik ne.

Proto velký dík za vaši trpělivost a stálou věrnost. Já se zase polepším, slibuju 🙂