Fifty Shames of Syki (24)

Když už tu máme ten nový rok, proč nepřijít i s nějakými kecy? Vy víte, že je milujete… no… tedy alespoň Meghan jo. Má stálá, věrná čtenářka. Zbožňuju tě… pošli mi pudink! Nejlépe vanilkový… ale i čokoládový by bodl.

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a psaní recenzí

Nevím, jak jste na tom vy, ale u mě se střídají období, kdy nemám problém napsat za jeden večer tři až pět recenzí, s obdobími, kdy mám těch knih tolik načteno, že se mi nenapsané recenze jen dál hromadí a hromadí a já nenapíšu ani ťuk. Že ne? No tak to jsem asi divná… anebo mám osobní život. Ono to možná bude nakonec obojí.

Čtu ráda a ráda hledám nové a nové knihy, které by za to (ne)stály. Je to pro mě jistá forma odpočinku. Nijak mi nevadí si sednout k počítači a vyprávět o tom, proč mě ta kniha bavila nebo naopak nebavila. Jenže občas se mi do toho nechce, ale stejně si řeknu, že bych to měla udělat. Ne, že bych musela. Jak se u nás říká, člověk musí jen jedno – umřít. Ale to se mi smaozřejmě ještě nechce… jako umřít… psát recenzi nená tak strašné.

Když to vezmu kolem a kolem, ono to vlastně ani nejsou recenze. Spíš mé „vyblití“ názorů k dané knize, které si jen ti nejodvážnější z vás přečtou… až do konce. Když mám totiž slinu, jsou ty recenze pekelně dlouhé. Největší radost ovšem mám ve chvílích, kdy mi někdo z vás pod recenzi napíše, že o knize neslyšel, ale že to zní dobře a vyzkouší to. Stejnou radost mám, když mi napíšete, že máte stejný názor a že to buď stálo za to… nebo za pendrek. Méně šťastná a hlavně chápavá bývám ve chvílích, kdy si kdoví jak najdete i rok, dva nebo v tomto případě dokonce čtyři roky starou recenzi a pod ni mi napíšete, že jsem úplně mimo, že to tak není a že bych si to jako měla dočíst, protože Warner přece není žádný šílenec. Však jááásně, Hitler chtěl taky jen vyšší dobro… pro něj a jeho vyvolené.

Nikdy jsem se nad nikoho nepovyšovala, ale už jsem toho za svůj úctyhodný věk (ehm ehm 27… fuj to!) načetla až až. To, že posledních pět let mého čtecího procesu mapuju na blogu, kde se zaměřuju na žánrový mišmaš, samozřejmě neznamená, že nemám za sebou i tu klasickou naučnou/poučnou literaturu, kterou jsem četla i mimo školní osnovy. Prosím, nerozumím samozřejmě všemu (protože ani nechci), ale žánru young adult rozumím docela dobře. Občas je až směšné, jak moc se určité zápletky dokolečka opakují a často ani nezáleží na žánru.

Někdy se to autorům podaří, jindy je to na facku… pánvičkou. V takových chvílích mě spíš zaráží, ke kolika mladým myslím, se taková pokroucená propaganda pak vlastně dostává a jak moc se pak změní jejich pohled na svět. Protože ať už zbožňujeme ty týrané a mučené bad boye jakkoliv, nikdy není správné nahánět ženě strach… ať už je ten chlap sebevíc sexy (a to mluvím hlavně o new adultkách… ať si ti chlapi jsou tajemní jak hrad v Karpatech).

Své neumělecké recenze tak píšu vždycky s vědomím toho, že vždycky na rovinu řeknu, jaká kniha byla nebo nebyla a přiznám se i k tomu, že i přes veškerou klišoidnost se mi líbila, protože prostě měla šmrnc a já jsem taky jenom člověk, co si chce po dlouhé stresoidní práci doma odpočinout u nějaké té blbosti. Vždyť víte, že jsem šla vždycky proti proudu 🙂

I po těch letech ale nové recenze připravuju ráda. Baví mě si naplánovat, kdy co přečtu, kdy co napíšu, co nového objevím, co jsem třeba objevila na doporučení někoho jiného. Pořád je to pro mě zábava a dokud to půjde, nehodlám s ní přestávat.