Romantický srpen s K. A. Tucker (4)

Druhý týden, čtvrtá zastávka srpnového speciálu, dneska se podíváme na ukázku z druhého dílu.

Jedna malá lež

Livia byla vždycky „slečna Dokonalá“, ale po nástupu na prestižní univerzitu zjišťuje, že to s ní zase tak skvělé není. Musí zvládnout první porážky, deziluzi, přizpůsobit své plány do budoucnosti a hlavně změnit přístup sama k sobě. A do toho se jí ještě připlete láska…

Není divu, že v tom víru změn natropí pár chybiček. Jenže chyby jsou od toho, aby se napravovaly, a nová Livia bude možná ještě mnohem zajímavější osobnost než ta, za kterou se kdysi považovala.

Ukázka

„Livie, podle mě jsi úplně v hajzlu.“

Kousky tvarohového koláče mi vyletí z pusy a rozprsknou se po skleněném okně terasy, jak se soustem zakuckám. Moje sestra má zvrácený smysl pro humor.
Její prohlášení mu automaticky přičítám. „To není k smíchu, Kacey.“

„Máš pravdu. Není.“

To, jak to pronáší – klidným, vlídným tónem – mi vyšle do břicha podivné vlnění. Setřu si drobek tvarohového koláče z dolního rtu, zapátrám v její tváři, hledám vysvětlení – něco, co by prozradilo, jakou to hraje hru. Žádné nenajdu. „To nemyslíš vážně, že ne?“

„Vážně jako infarkt.“

Do hrdla mi stoupá bublinka paniky. „Zase jsi na drogách?“

Odpoví bezvýrazným, upřeným pohledem.

Nicméně tomu nevěřím. Předkloním se a zadívám se jí do obličeje, hledám znamení – rozšířené zorničky, krví podlitá bělma – znaky uživatele drog, které jsem se naučila rozeznat, už když mi bylo dvanáct. Nic. Upírají se na mě všeho všudy jen křišťálově jasné, modré oči. Dopřeju si drobný povzdech úlevy. Aspoň že se neubíráme znovu touhle cestou.

Nervózně se zahihňám, nemám zdání, jak reagovat, a tak hraju o čas dalším soustem koláče. Jenomže teď mi kávová příchuť zhořkla na jazyku a struktura je drolivá. S námahou polknu.

„Jsi až moc dokonalá, Livie. Všechno, co děláš, všechno, co říkáš. Nic nedokážeš udělat špatně. Kdyby ti dal někdo facku, ještě se mu omluvíš. Nemůžu uvěřit, žes mě ještě nesejmula za některé věci, co ti říkám já. Jako by ses nebyla schopná naštvat. Klidně bys mohla být dítě lásky matky Terezy a Gándhího. Jsi…“ Kacey se odmlčí, jako by hledala správný výraz. Nakonec se spokojí s: „Kurva až moc dokonalá!“

Přikrčím se. Kacey kolem sebe rozhazuje sprostá slova, jako někteří lidé rozhazují drobné. Zvykla jsem si na to už před léty, a přesto mi teď každé z nich připadá jako rána do nosu.

„Jednoho krásného dne ti asi hrábne a pustíš se do mě jako Amelia Dyerová.“

„Kdo?“ Svraštím čelo a jazykem odstraňuju z patra v ústech poslední kousíčky moučnatého koláče.

Ledabyle mávne rukou. „No, ta ženská z Londýna, co zabila stovky nemluvňat…“

„Kacey!“ zamračím se na ni.

Zakroutí očima a zamumlá: „To je jedno, o to nejde. Jde o to, že Stayner slíbil, že si s tebou promluví.“

Každou vteřinou je to čím dál absurdnější. „Cože? A… ale… já… doktor Stayner?“ vyprsknu. Psychiatr, ke kterému chodí se svou posttraumatickou stresovou poruchou? Začnou se mi třást ruce. Odložím talíř na stolek, abych ho neupustila. Když mi ho předtím Kacey podala a navrhla, abychom se šly dívat z terasy na západ slunce nad Miami Beach, připadalo mi to od ní milé. Teď vidím, že už v duchu osnovala praštěnou intervenci, kterou nepotřebuju. „Já žádnou posttraumatickou stresovou poruchou netrpím, Kacey.“

„Neřekla jsem, že trpíš.“

„Tak jak jsi na to teda přišla?“

Nesdělí mi žádný důvod. Místo toho použije probouzení pocitů viny, učiněná matka. „Dlužíš mi to, Livie,“ odtuší klidným tónem. „Když jsi mě před třemi lety požádala, abych se nechala hospitalizovat na psychiatrii, udělala jsem to. Kvůli tobě. Nechtělo se mi, ale…“

„Tys to potřebovala! Bylas na hadry!“ A to je ještě mírně řečeno. Po autonehodě způsobené alkoholem, při níž nám před sedmi lety zahynuli rodiče, se Kacey střemhlav řítila až na skalnaté dno v oparu drog, rychlovek na jednu noc a násilí. Potom, před třemi lety, se jí pod nohama rozestoupilo i to skalnaté dno. Byla jsem si jistá, že ji ztratím.

Ale doktor Stayner mi ji vrátil.

„Potřebovala jsem to,“ připustí a sevře rty. „A nežádám po tobě, aby ses dala hospitalizovat. Žádám jen, abys zvedla telefon, až ti Stayner zavolá. Nic víc. Kvůli mně, Livie.“