Ostravský knižní sraz 4.7.2015

Jak jsem slíbila, tak také činím a přináším vám report ze včerejšího srazu v Ostravě. Poslední pořádný report ze srazu jsem psala naposledy v roce 2013. Myslím, že v nějakém svém nedávném článku jsem psala, že mě to reportování nějak přestalo bavit, protože přece jenom při klasických povídacích sedáncích se přece mele a mele až se zjistí, že uběhlo tolik času a člověk musí už jít domů. A jak tohle chcete nějak shrnout do reportu?

Jelikož jsem ale byla odhodlaná svůj slib dodržet, tahala jsem s sebou ve své kabelce, která má do té Hermioniny ještě na míle daleko, také foťák, abych mohla hezky všechny a všechno pofotit. Jaké bylo mé překvapení, když jsme se na smluvené místo a termín dostavily pouze tři. Inu, místo akademické čtvrthodniky jsme počkali snad 25 minut a když jsme usoudily, že nejspíš budeme jen tři mušketýři, odebraly jsme se do nedalekého Minikina, respektive do kavárny.

Byla jsem tam jen párkrát, ale musím říct, že se mi výzdoba interiéru ohromně líbila. Dost mi svým stylem připomněla naše Bio Oko, které máme v ulici, v níž v Praze bydlím. Společně s Meghan a KejBí jsme se tedy usadily na židle a pohodlné sofá. Zatímco jsme se dívaly, co dobrého bychom si daly (měly tam i tak exotické názvy drinků jako je třeba Hermiona Grangerová), jsme probíraly, co kdo čte, co se chystá číst anebo co rozhodně nebude číst (já jsem si odstranila Léto na druhý pokus…).

Po hodince a půl klábosení k nám dorazila Martha s úžasnou story o tom, jak šíleně závodila s Českými drahami a jejich vlaky, které měly klasicky co? Přece hodně času na to, abyste nikdy nejeli načas. Celý příběh o tom, jak běhala tam a zpátky a její styčný orientační bod byl spoře oděný kluk (rozumějte, když je kluk bez trička, každá si ho zapamatuje). Více vám bude muset prozradit sama.

Posilněny frapéčkem, které se skládalo hlavně z pěny, a bazénem, což je cool název pro džus s vodou, jsme se rozhodly dát si sladkou tečku, tedy tvarohový dort s horkými malinami a já si navrch ještě přidala linecké srdíčko, protože samozřejmě nejsem žádný troškař a taky proto, že jsem ho tak dlouhatááánsky neměla, že jsem prostě neodolala.

Sraz to byl opět jak má být, protože jsme probraly všechno a všechny horem dolem, nasbíraly plno informací o tom, co rozhodně nemáme dělat a jak ujetí jsou někteří okolo nás (a většinou i včetně nás), a při ukončení jsme si ještě střihli památné gesto pro Panem, protože jsme samozřejmě drsňačky.