Monumentní měsíc (6)

Na městečko Monument v Coloradu se snesla apokalypsa, v níž se ocitl i Jake Simonsen, kapitán fotbalového týmu. Po sérii katastrof, která započala děsivým krupobitím a kterou završil únik chemikálie se strašlivými účinky, svět, jak ho znal, už není. Nyní se Jake musí rozhodnout, co dál.

JAKE A TA DRUHÁ DÍVKA
~ ČÁST DRUHÁ ~

Potom uslyšel Barkslyho. Jake se usmál. Úplně zapomněl na Lindsayina obrovského, natvrdlého labradoodla.

Barksly Jakea miloval a Lindsay milovala Barkslyho, a díky tomu, že strpěla psa tak hloupého a horlivého, se s ní Jake cítil o něco sebejistěji.

Štěkot se ozýval zevnitř.

Jake vystoupil na zadní verandu. Vypadala úplně stejně, jak si ji pamatoval, včetně odřených fotbalových kopaček a chráničů holení odložených vedle dveří.

„Barksly,“ zavolal Jake. „Kdepak seš, hochu?“

Uvnitř začal pes vyvádět.

Jake zaklepal. Nikdo neodpověděl. Fakt překvapivé. Zkusil dveře a koule se snadno otočila. To Jakeovi připadalo jako hodně špatné znamení a připravil se na to, že najde Lindsay a její rodinu mrtvé.

Pokud by to tak bylo, zachránil by psa a odjel do Denveru. Nepotřeboval jít domů. Jeho otec bude pryč už dávno – pracoval v Denveru. Tam měl taky být v den úniku.

Bylo by fajn mít psa. Varoval by ho, když by se z ničeho nic objevily zrůdy, jako byl ten týpek s nulou .

„Lindsay?“ zavolal Jake a pomalu vstoupil. „Barksly?“

Pes byl v suterénu. Vedly tam dveře přímo z kuchyně. Jake slyšel, jak na ně pes škrábe a skáče po nich – ale mezi každým útokem škobrtl ze schodů dolů.

„Uklidni se, Barksly!“ vykřikl Jake.

Bylo zamčeno.

Jake se rozhlédl kolem. Nejdřív dostane psa ven a potom prozkoumá zbytek domu. Pokud tam někde bylo něco hrozného, pes by to našel jako první.

Otevřel zásuvku a našel paličku na maso – ten typ s velkou kovovou kostkou, co byla na jedné straně plochá a na druhé pokrytá malými pyramidkami.

Jakeovi stačily tři údery, aby kliku urazil.

Barksly se mohl zbláznit.

Jake strčil prst do díry po klice a dveře otevřel.

Tehdy si uvědomil, že udělal chybu, protože jak se Barksly snažil procpat ven, Jake viděl, že dveře byly zabezpečeny plastovými fóliemi.

„Běž zpátky,“ řekl psovi. Místo aby psa pustil do kuchyně, Jake uvolnil izolepu na straně fólie a protlačil se dovnitř.

Vstoupil do suterénu, chytil psa za obojek a snažil se co nejrychleji zavřít dveře.

Narušil vzduch.

Pokud tam dole byl někdo naživu, mohlo by to pro něj být smrtící.

Barksly skákal po Jakeovi. „No to víš, že jo! Běž dolů, hochu. No jo, jsem to já, ale slez dolů.“

Musí se dostat ze schodů, jinak si kvůli tomu velkému přitroublému psovi zlomí vaz.

Sešel po schodech a viděl, že prostor je zcela určitě obydlený.

Jake už v suterénu dříve byl. Byl to velký pokoj se zrcadlovou zdí z jedné strany, nějakým cvičebním nářadím a jednou z těch kožených sedacích souprav s vysokým polstrováním ke sledování velkoplošné televize, co visela na protější zdi.

Žádná okna znamenala dobré místo, kam se zašít.

Teď byly podél zrcadla rozestavěné svíčky a po skle se od jejich kouře plazily dlouhé sloupce sazí. Fitness nástroje byly všechny nastrkané k jedné straně a na nich i na podlaze viděl Jake krabice s jídlem, konzervy, nádobí a hrnky. Pár odpadků.

„Lindsay?“ zavolal Jake.

Vedle byla prádelna. Lindsay jednou trvala na tom, že mu během oběda vypere teplákovku. Říkala, že smrdí jak kozel. Hupsli na to na koberci na podlaze prádelny a potom ji během ždímacího cyklu vysadil na pračku.

Barksly se teď choval podivně. Přecházel od Jakea, který stál u paty schodiště, k hromadě dek v rohu, nacpaných do prázdného čtvercového prostoru mezi gaučem a dvojkřeslem.

Jakeovi bušilo srdce. Najde tu v rohu mrtvolu dívky, kterou využíval jako svoje obědovéh povyražení?

Barksly ji možná ohlodával. S tím by se vyrovnával dost těžko.

A potom Jake uslyšel hudbu.

Ve světle jeho LED svítilny se halda dek pohnula. Vynořila se ruka. Hudba byla najednou hlasitější. Jakeovi to došlo – někdo si vyndal sluchátka z uší, a hudba proto byla víc slyšet.

„Linds?“ zavolal Jake. „To jsem já, Jake.“

A potom se objevila její hlava, černé vlasy odhrnuté z tváře.

„Jakeu?!“

„Jo! Přišel jsem se na tebe mrknout.“

„Jak ses dostal dovnitř?“ A potom vykřikla: „Vzduch!“

Vyhrabala se z hromady dek a zašmátrala pro krbový zapalovač. Začala rozsvěcet svíčky.

 

A pak BUM!

Dutá rána se ozvala nalevo od Jakea.

BUM!

„KRRRRCH!“ ozvalo se z prádelny.

BUM! BUM! BUM!

Barksly zakňučel a odplížil se za dvojkřeslo.

„Pomoz mi!“ křikla Lindsay. Hodila Jakeovi zapalovač. Shodil batoh na zem a začal zapalovat všechny svíčky, ve kterých zbýval ještě nějaký vosk.

„To je můj táta,“ vysvětlila Lindsay.Zvedla něco, co vypadalo jako svazek větviček, a nad svíčkou je zapálila.

„Vykuřovací dřevo. Čistí to vzduch,“ řekla Jakeovi.

Z prádelny se ozývalo vzteklé chrčení a úpění.

Přinesla zapálené větvičky ke dveřím.

Za nimi její otec zuřil. BUM! BUM! BUM!

„Myslím, že vyndal kus starý trubky z bojleru. Pořád na ty dveře mlátí,“ vysvětlovala. „Ale jsou kovový.“

Mávala vykuřovadlem podél spodku dveří.

„Zkontroluju utěsnění,“ navrhl Jake. Vylezl zpátky po schodech a poklepal na izolepu držící fólii kolem dveří. Držela jen tak tak. Pevně přitlačil na lepicí pásku.

„Máš víc izolepy?“ zeptal se.

„Ne.“

Zatlačil víc.

„Je mi líto,“ řekl.

„To je dobrý. Stejně to musím jednou za čas otevřít, protože vzduch bývá fakt hustej, když tu jsem já a pes. Vynáším odpadky. Táta vyšiluje. Pak se zas za chvíli zklidní.“

Už teď Jake slyšel, že nadávky z prádelny se změnily v úpění a nářek.

„To je dobrý, tati,“ zavolala Lindsay. „Bude to dobrý.“

Lindsay se podívala na Jakea a přiložila si prst ke rtům. Pššššt.

Jake kývnul, i když nevěděl, proč by měl být potichu.

Klesl na polstrovanou židli. Barksly mu vyskočil na klín a Jake mu drbal krk. Pes to miloval.

Lindsay přišla za ním a natáhla se za Jakea do haldy dek.

Vytáhla staromódní kazeťák, takový, co přehrával cédéčka, a odpojila sluchátka.

Pokoj se zaplnil hlasem Bruna Marse.

„Nechci, aby táta věděl, že tu seš,“ řekla Lindsay. Vzala kazeťák a položila ho před dveře prádelny.

„Ty myslíš, že mě ještě neslyšel?“ zeptal se Jake tiše.

„Když má záchvat zuřivosti, tak je mimo. Ale brzo bude zas normální a nechci, aby o tobě věděl.“

Pohlédla na něj s prosebným výrazem.

„Jistě,“ přikývl Jake. „Budu potichu. Fajn.“

Měla na sobě mikinu, kterou si pamatoval. Měla takový ten střih, že jí sklouzávala, odhalovala krk a rameno a ten malý špalíček tuku vedle prsou. Ta báječná část holky mezi podpažím a prsem.

A bylo to. Bože na nebi, ona byla možná jediná holka v Coloradu, co by ho uměla rozparádit.

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl Jake. Sáhl do batohu a prohraboval se jím. Každá pitomina, co tam byla nacpaná, mu lezla do cesty.

Vzal ruční pistoli a položil ji stranou.

Slyšel, jak se Lindsay zprudka nadechla.

„Toho si nevšímej,“ poznamenal. „To samozřejmě není pro tebe.“

Co řekl, nedávalo zrovna moc smysl, ale kvůli ní se vždycky cítil nějak divně a nervózně.

Možná to bylo tím, jak se na něj těma svýma velkýma tmavýma očima dívala. Stejně jako na něj hleděla teď.

„Tady to je!“ Vytáhl tyčinku Snickers. Velikost pro dva. Bylo ohromné, že si jednu hodil do batohu, než opustil obchod.

Roztomilá náhoda. Vážně.

„Panebože,“ řekla a rozesmála se. Smála se a Jake zrudl. A ona se smála dál a tak moc, že se přesunula ke kazeťáku a zesílila ho.

Otřela si slzy z očí. Poslední záchvěvy smíchu se změnily v hihňání, potom zvážněla, ale pak se začala zase hihňat. Sklouzla na gauč.

„Bůh tě miluje, Jakeu Simonsene. Postavil ses apokalypse pro šuk.“Když se teď na něj usmála a křenila se, Jake se mohl zasmát taky. Věděl, že se pořád ještě červená. Nejspíš až po kořínky vlasů.

„Víš, že můj otec je vedle v pokoji,“ namítla.

„Jo, jasně. Teď to vím. Ale… Tak předtím jsem to samozřejmě nevěděl, když jsem přišel. Teda… Ani jsem nevěděl, jestli budeš naživu, nebo mrtvá, nebo co vlastně.“

Lindsay si přitáhla kolena k sobě na pohovku. Mikina jí spadla z ramene ještě o trochu níž.

Jasně, udělala to kvůli němu.

Podívejte, každý věděl, že Jake žil pro sex. Takový byl. Byl hezký a oblíbený a mluvil o tom – jak sex ovládal jeho život. Lidé ho za to měli rádi; Jake věděl, že ano, protože se každý smál, když o tom mluvil. A nebyl to nepříjemný smích, ale uvolňující a hřejivý smích.

Raději by měl amok, kterým trpěla skupina s nulou, nebo byl skupina A, co se pokryje puchýři, když vyjde ven. A ještě raději by měl skupinu AB.

Ale ne, ty vojenské chemikálie, co prosákly do ovzduší, když zemětřesení roztrhlo horu, v které vybudovali NORAD, vzaly Jakeovi tu největší radost – schopnost ho postavit.

Teď tu byla dívka, co roznítila ten oheň, a to samo o sobě byl důvod k oslavě.

Jake hodil Lindsay snickersku. Chytla ji.

„Sněz si čokoládu,“ protáhl s křivým úsměvem a ona se zasmála. Jake si sedl do křesla. Barksly si položil přední nohy na křeslo a zabořil čumák Jakeovi do rozkroku.

„Dolů, Barksly, dolů,“ kázal Jake. „Bože, ten pes prostě netuší, co je to ‚dolů‘.“

„Já vím,“ řekla Lindsay. „ Ráda tě vidím, Jakeu. Ani nedokážu popsat, jak moc jsem ráda.“

Vstala a odešla do kouta, kde měla tři plastové barely od mléka naplněné vodou. Nalila hrnek a podala mu ho.

„Máme studnu,“ vysvětlovala. „Beru ji ze dřezu v prádelně, když táta spí. Je fakt moc dobrá.“

Byla moc dobrá. Chutnala jako vychlazená minerálka. Jake ji do sebe kopnul.

Měl hřejivý pocit u srdce. Bylo dobře, že přišel.

Bylo správné, že opustil ostatní. Oni ho nepotřebovali, a tahle dívka ano.

V té chvíli se z druhé strany dveří ozvalo zavzlykání a odlišný typ zabouchání.

Lindsay vstala a přešla na druhou stranu pokoje. Vypnula hudbu.

„Jsi v pořádku, tati?“ zeptala se směrem ke dveřím.

„Mrzí mě to,“ vzlykal zpoza dveří. „Musíš mě tu nechat, Lindsay. Musíš odejít.“

Lindsay vrhla pohled na Jakea. Co to bylo za pohled – možná chtěla vidět, jak se na to tvářil? Páni, k tomuhle přece on nemohl nic říkat.

„Neopustím tě, tati,“ odpověděla.

„Musíš odejít!“ zakřičel.

Lindsay sebou cukla, do očí se jí draly slzy.

„Prosím…“ žadonil. „Prosím tě, nech mě tu.“

„Šššš. Musíš teď spát. Běž spát.“

„Mám docela hlad.“

„Dám dovnitř další jídlo, až budeš spát,“ odpověděla a znovu zkoumala Jakeovu reakci.

„Co se vlastně stalo?“ ptal se otec.

„Musela jsem vynést odpadky,“ lhala. „Promiň, že jsem tě předtím neupozornila.“

„Musíš mi dát čas, abych se připoutal, dokud to mám pod kontrolou.“

„Promiň, tati. Fólie kolem dveří se uvolnila,“ řekla mu. „Ale spravila jsem to.“

„Příště až půjdeš ven, podívej se po nějakém řetězu a zámku. Nejsem si jistý, jestli to lano vydrží.“

Lindsay se dívala do země.

„Kdybych se osvobodil, Lindsay…“ Jeho hlas přešel v jakési vzlykání.

„To je v pořádku, tati,“ odpověděla. „Dokážu se o sebe postarat. I kdyby ses osvobodil.“

A tehdy zachytila Jakeův pohled a neodvrátila se.

„Sehnala jsem pistoli.“

 

Lindsay vyměnila v přehrávači CD. Staromódní rock´n´roll.

Jake nedokázal identifikovat, o co šlo.

„Díky, zlatíčko. To je hezké,“ řekl Lindsayin otec.

Lindsay to dala pěkně nahlas.

Potom si sedla na dvojkřeslo blízko k Jakeovi.

„Co je to zač?“ zašeptal Jake a naklonil se k ní.

„U2. Tátova oblíbená skupina.“

„Na čem ta věc vůbec jede?“ zeptal se Jake.

„Starý dobrý D baterky. Naštěstí moje máma baterky tak nějak hromadila. Stejně jako svíčky. Měla strach z výpadku proudu.“

Jake nevěděl, co říct – s mrakem, co nad oblastí způsobil výpadek proudu, měla Lindsayina máma pořádnou smůlu.

Lindsay pokrčila rameny. „Po krupobití se už nevrátila domů. Myslím, že je někde mrtvá.“

Frontman U2 zpíval něco o krásném dnu.

„Táta zabil naše sousedy,“ poznamenala Lindsay a dívala se při tom na svoje nehty. „Cruzovy. Zabil by i mě, jenže já mu navlíkla kolem krku lano a dusila ho, dokud neomdlel.“

„Bože,“ vydechl Jake.

 

Zdroj: Tor.com
Přeložila: Darina Povolná