Monumentní měsíc (11)

Mario Scietto byl ve svém podzemním bunkru připravený na jakoukoli katastrofu. Na apokalypsu, která se snesla na Monument v Coloradu však připravený nebyl… Příběh se odehrává souběžně s druhým dílem série a přibližuje, co se stalo Josii.

CO ŘÍKÁ MARIO SCIETTO
~ ČÁST TŘETÍ ~

„Utichá to.“

„Je tu strašný vedro.“

„Ale utichá to. Nalij si na sebe ještě vodu. Musíme zůstat ve vlhku.“

„Jste v pořádku? Mario?

Dejte mi to. Udělám to. Vy se posaďte.

Mario, napijte se. Můžete dýchat? Dýchejte přes ručník. Tak. Přesně tak. Bude to dobrý. Jen pomalu dýchejte.“

„Bože, je tu takové horko.“

„Mario, myslíte, že umřeme?“

„Jestli skončili s bombardováním, tak to tu začne pomalu vychládat. Nevím, proč je tu takové horko. Nemělo by být. Je tu systém na detekci radiace. Ten nám ohlásí, až bude bezpečné vyjít ven. Co kdybychom teď byli chvíli potichu?“

„Mario?

Mario?

Neusínejte. Bože. Vzbuďte se, Mario.“

„Já neumírám. Jsem jenom unavený.“

„Prosím, neusínejte.“

„Dobře, pokusím se.“

„Povězte mi o Annette.“

„Annette?“

„Jaká byla?“

„Vtipná. Bože, jak ta byla vtipná. A uměla se na mě podívat. Nakrčila obočí a já přesně věděl, co si myslí. Pocházela z bohaté rodiny, ale nikdy se kvůli tomu nepovyšovala. Byla z vyšší třídy. Bydlela na Manhattanu, na Park Avenue. Její matka zařídila celý byt starožitnostmi, bylo to, jako by bydleli v muzeu. Byla tam cítit leštěnka. Jestli se jim zamlouvalo, že jsme se s Annette poznali – a to ti nelžu – na ranči? Byl to jeden z těch, kam se lidi jezdili dívat, jak to na ranči chodí. A jejím rodičům se to ani zdaleka nelíbilo. Vzala si mě jim natruc. Odešla z vysoké. Ale měli jsme štěstí. Zamilovali jsme se a ta láska vydržela.

Vlasy měla jako měď. Jako… jako čokoláda, kdyby čokoláda byla červená.“

„Neusínejte.“

„Jsem starý. Staří lidé se snadno unaví. Tohle bylo na mě na jeden den moc vzrušení najednou.“

„Co se s ní stalo?“

„Byla jako ty. Měla nulu. A když se do vzduchu dostaly ty chemikálie, byla… Bože, bylo to hrozné. Celá zfialověla a začala se třást. Byla na vozíku. Měla pokročilou artrózu, ale vstala a šla po mně, táhla se za mnou po kuchyni a opírala se přitom o linku a skříňky. Díval jsem se na noviny, zrovna hlásili únik té látky. Otočil jsem se na ni, abych se zeptal, jakou má krevní skupinu, ale ona už šla po mně a v očích měla vražednou touhu po krvi.

Snažil jsem se jí domluvit.

Její srdce to ale asi nezvládlo, protože se po chvíli zhroutila.“

„To je mi líto, Mario.

Nemyslela to tak. Přísahám, nemyslela to tak.“

„Já vím. Jen pomysli, jak silné ty chemikálie musejí být, když se kvůli nim osmdesátiletá dáma, která svého manžela velice milovala, pokusila toho manžela zabít.“

„Jsou strašlivé.“

„Hej, Josie?“

„Ano?“

„Brzy budeme muset odejít, víš to, že ano? Vzduch je tu filtrovaný… a bez filtru tu zůstat nemůžeme. A víš, můžou vyslat pátrače. Hledat přeživší.“

„Dobře.“

„Co kdybych ti něco slíbil? Udělám, co bude v mých silách, abych ti pomohl najít Nika a tvoji rodinu.“

„A na oplátku?“

„Na oplátku si musíš odpustit, co jsi tam nahoře udělala.“

„Mario, to není tak snadné.“

„Taková je moje nabídka. Ber, nebo nech být. Nechtěla jsi je zabít. Nedokázala ses ovládnout! Já vím, že ne! Byla jsi jako Annette. A ona zešílela. Už to nebyla ona.“

„Jenže já jsem se mohla zastavit. Mohla. Jiní možná ne, ale já jo.“

„Tomu nevěřím.“

„Jenom říkám, že to není tak snadný.“

„Nemůžeš se trestat za to, že jsi udělala, co bylo potřeba, abys ochránila své přátele.

Půjdeme je najít. A oni tě moc rádi uvidí, Josie. Určitě tě rádi uvidí. Vždyť… dokážu si představit, jak se bude Niko tvářit, až se tam objevím já… a s TEBOU? Vsadím se, že mi dá samou radostí pusu. A nejspíš mi zlomí žebra, jak silně mě obejme. Tak nadšený bude.

Tak co? Jo, nebo ne? Co říkáš?“

„Jo, Mario. Říkám jo.“

 

Zdroj: Tor.com
Přeložila: Zuzana Ľalíková