Jarní dumání 2 (3)

Další týden a spolu s ním další dumací téma. Doufám, že vás tato tématická jízda zajímá a sledujete i další příspěvky. Já si ještě musím zpětně přečíst ty za minulý týden, jelikož jsem byla v Londýně a již brzy vám povyprávím všechny knižní zajímavosti.

Mytologie, pověsti a báje v knihách

Myslím, že jsem to už kdysi v nějaké té vykecávačce někde psala, ale ráda to zopakuju znovu: mytologii zbožňuju. Nejradši mám řecké a římské mýty a to už od dětství, kdy jsem dostala knihu svých úplně prvnách pověstí a bájí a i když tenkrát šlo převážně spíš o vypsání informací o bozích, měla jsem ji přečtenou od začátku do konce snad stokrát. Bohužel se musím přiznat, že s postupujícím věkem jsem dobrou půlku všech informací zapomněla a teď si vzpomenu snad jen na ty nejznámější příběhy. Možná by to chtělo knihu zase po letech oprášit a spolu s ní také mé znalosti.

Kdykoliv tedy v novodobé literatuře narazím na něco s řeckou a římskou tématikou, musím si to přečíst. Snad tedy chápete mou lásku k Percy Jacksonovi a celkově ke všem knihám Ricka Riordana. Svými náměti a výborným provedením mě opět vtáhl do mé oblíbené části dětství, k níž se pokaždé budu velice ráda vracet. Pokud si ovšem mezi Řeky a Římany mám vybrat, přikloním se k Řekům. Vždycky mě tak nějak bavili víc a nedokážu vám vysvětlit, proč tomu tak je. Je docela vtipné, že Řím jsem cestovatelsky navštívila jako první, teď se chci soustředit na Athény… jednou, až nebudu švorc 😀

Na třetím místě je pak u mě Egypt, který mě vždycky fascinoval hlavně svými pyramidami a sfingou. Nutno podotknout, že v jejich božstvu jsem měla vždycky největší guláš, ačkoliv naprosto miluju filmovou trilogii Mumie a můžu ji vidět kdykoliv a kdekoliv. Zbožňuju český dabing a hlášky umím nazpaměť. V Egyptě jsem ovšem nikdy nebyla a ačkoliv bych se tam podívala ráda, v poslední době je celá situace okolo tak nějak nahnutá, takže si musím vystačit s tím, co vidím v muzeu (a to vám řeknu, že v tom Britském toho bylo z Egypta k vidění opravdu hodně… včetně Rosettské desky).

Nejméně toho asi vím i norské mytologii, proto se tolik těším na Riordanovu novou sérii. Všechno, co vím o Vikinzích se dá shrnout do všech filmů a komiksů o Asterixovi. Jooo, panečku, na těch jsem vyrostla a naprosto je žeru i teď. Filmová podoba mě nejvíc baví u toho druhého, eygptského dílu.

Samozřejmě nesmím zapomínat ani na ty české pověsti a báje. Nejvíc se o nich člověk dozví na základní škole, na střední jsme je myslím ani pořádně nerozebírali a i teď zjišťuju, že si nevybavuju všechny. Určitě mám doma i knihu, v níž je všechno sepsané, ale s největšá pravděpodobností se k ní dostanu spíše až se svými vlastními dětmi někvy v budoucnu. Česká historie mě ovšem ve škole bavila nejvíce. Tak moc, že jsem jednu dobu zvažovala, že bych ji šla studovat i na vysokou, než mě od toho naši odradili s tím, že se pak prd uživím (a měli recht).

V knihách mi nevadí, když si spisovatel vezme nějakou „známou“ báji a využije ji podle svého názoru. Nelpím na tom, jak moc je to historicky správné, nesprávné, spíš mě zajímá, jak si se základní linkou pohrál po svém a jestli mě to chytne. Můžu tedy klidně číst i stokrát převyprávěný příběh o Persefoně a Hádovi a neomrzí se mi, protože ne všechny jsou stejné.