Sladká políbení (105)

Týdenní meme hostované mnou.

Protože jsem vás tak trochu s tímto meme zanedbávala, máme tu po dlouhé době zase jeden delší úryvek.

Upozornění: Vybraný úryvek může případně naspoilerovat děj, proto číst jen na vlastní nebezpečí!

Josephine Angelini

Goddess

„Je to má vina,“ řekl, jeho obličej byl horký.

„Ne. Neviním tě za ztrátu životů. Žehnám ti za životy, které jsi zachránil,“ řekla něžně, věřila v každé své slovo a doufala, že jí uvěří natolik, aby si mohl odpustit.

„Gwen,“ vydechl a pevně ji objal, celým tělem se k ní toužebně přitiskl.

Přitiskl svá ústa na její, překvapil ji. I přes všechna zašeptaná slůvka a toužebné pohledy se jí nikdy neodvážil dotknout. Tohle byl jejich první polibek – poprvé, kdy překročili hranici. Guinevera věděla, že Lancelot bude více trpět zradou Artuše, svého bratrance, krále a blízkého přítele, více než ona, protože Lancelot Artuše miloval a ona ne. Guinevera mu na chvíli zatlačila na ramena ve snaze ušetřit ho viny, o níž věděla, že cítí, než se poddala stoupajícímu zoufalství, které z Lancelota vyzařovalo.

Jeho ruce jí vjely do vlasů, její vlásenky byly tytam a nezbedné kadeře mu spadaly do mozolnatých prstů. Rty rozevřel ty její. Guinevera klesla na dlažbu a Lancelota stáhla s sebou. Vjel svým kolenem mezi její stehna, vyhrnoval jí vrstvy sukně nahoru, dokud se jeho ruka nedotkla holé kůže. Roztrhl jí košilku a ona vykřikla, když jí roztržené hedvábí spálilo kůži. Lancelot se zastavil a odtáhl se.

„Ubližuji ti?“ zeptal se, hlas se mu zlomil, oči měl zranitelné.

„Jediná možnost, jak mi můžeš ublížit, je, že mě opustíš,“ odpověděla, přimkla se k němu. „Nikdy mě už neopouštěj.“