Žhavé léto s Baronetem (5): Cassie Palmer

by Syki · Published 15.7.2013 · Updated 14.7.2013

První ukázka z prvního dílu série Cassie Palmer.

Že jsem v maléru, mi došlo hned, když jsem si přečetla ten nekrolog. Trochu mi napovědělo už to, že v něm stálo mé jméno. Vůbec jsem ale netušila, jak mě našli a kdo z nich má takový smysl pro humor. Antonio takový srandista nikdy nebyl. Nevím, jestli to má něco společného s tím, že je mrtvý, nebo spíš s tím, že býval odjakživa nabručený zkurvysyn. Nekrolog jsem měla na monitoru pracovního počítače místo obvyklého loga naší cestovní kanceláře. Vypadalo to, jako by někdo naskenoval stránku z novin a potom ji nastavil jako tapetu počítače; když jsem si ale před půlhodinkou odběhla pro salát, ještě to tam nebylo. Kdybych z toho nebyla tak vyděšená, asi by to na mě i udělalo dojem. Netušila jsem, že by někdo z Tonyho goril vůbec věděl, co to počítač je.

Zatímco jsem si četla, jak ten vtipálek popisuje mou příšernou smrt, k níž mělo dojít o něco později téhož večera, šmátrala jsem ve své skříňce na spisy, abych našla zbraň. Doma jsem měla lepší, plus několik dalších překvapení, vrátit se tam by teď ale zřejmě nebyl nejlepší tah. Nepředpokládala jsem, že se dostanu do nějakého maléru, kvůli kterému by se mi vyplatilo riskovat nošení skryté zbraně. Nosila jsem v kabelce jenom malý pepřový sprej proti případným lupičům. Po víc než třech letech relativního bezpečí jsem se začala sama sebe ptát, jestli ho vůbec potřebuju. Začala jsem se chovat bezstarostně a mohla jsem jen doufat, že mě to nezabije.

Pod svým jménem jsem si přečetla celý článek: dlouhý popis nešťastného incidentu, který se týkal mě, jakéhosi neznámého střelce a dvou kulek v mé hlavě. Noviny sice měly zítřejší datum, ke střelbě ale mělo dojít dnes ve 20.43 na Peachtree Street. Pohlédla jsem na hodinky: dvacet minut před osmou, takže jsem dostala hodinový náskok. To mi na Tonyho přišlo až moc šlechetné. Fakt, že jsem ještě nebyla mrtvá, vyplýval asi z toho, že pro chlapa, který nechává lidi zabíjet v jednom kuse, by bylo příliš snadné mě zabít hned. V mém případě chtěl něco speciálního.

Svůj Smith & Wesson 3913 jsem konečně našla pod reklamním letáčkem na výletní plavbu do Ria. Napadlo mě, jestli to není nějaké znamení. Peníze na to, abych se dostala ze země, jsem neměla ani náhodou; navíc taková baculatá a modrooká blondýna by mezi všemi těmi tmavookými seňoritami působila stejně moc nápadně. Také jsem nevěděla, jestli Tony nemá v Brazílii nějaké kamarády, a nedivila bych se, kdyby měl. Když už je někdo na světě tak dlouho, aby si pamatoval Michelangela cucat z flašky, pár kontaktů si za tu dobu určitě nadělal.

V kabelce jsem z přihrádky na pistoli vyhodila balíček žvýkaček a místo nich tam zastrčila Smith & Wesson. Padl tam, jako by na něj byla kapsička dělaná, což také byla. Tuhle zbraň – svou první – jsem spolu se třemi kabelkami koupila skoro před čtyřmi lety na doporučení federálního agenta jménem Jerry Sydell. Ten si, stejně jako mraky jiných lidí, myslel, že jsem cvok, ale protože jsem pomohla oslabit jednu z největších zločineckých rodin ve Filadelfii, projevil ochotu mi poradit. Pomohl mi vybrat devítimilimetrovou poloautomatickou pistoli, v níž se snoubila rukojeť dost malá na to, aby se mi vešla do rukou, se sílou, která dokázala zahnat cokoli dvounohého. „Až na duchy a upíry,“ pronesl s úšklebkem. „Co se týče těch, na ně nestačí.“ Taky mě dva týdny denně vodil na cvičnou střelnici, kde se mu podařilo mě vycepovat natolik, že jsem sice vrata od stodoly pořád ještě netrefila, ale zase jsem je neminula o moc. Na cvičné střelby jsem chodila, kdykoli jsem si to mohla dovolit, takže teď už ta vrata trefím určitě – když budou dost velká a nepostavím se od nich dál než na tři metry. Tajně jsem doufala, že nikdy nebudu muset vystřelit na nic jiného než na terč. Že to nakonec dopadlo jinak, za to jsem nemohla.

Myslím, že mě Jerry měl svým způsobem rád – připomínala jsem mu nejstaršího syna – a nechtěl, abych zvlčila. Domníval se, že jsem se dostala do špatné party v příliš mladém věku na to, abych z toho měla pojem – ani nevěděl, jak velkou pravdu má –, ale potom jsem zmoudřela a rozhodla se svědčit ve prospěch státu. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak si vysvětlil to, že dvacetiletý sirotek ví všechno o tom, jak si počíná jedna z největších zločineckých rodin, rozhodně ale „nevěřil všem těm čarodějnickejm kecům“, abych ho citovala co nejvěrněji. Jerry nevěřil v nic nadpřirozeného. A protože jsem nechtěla, aby mě nechal zavřít do nějaké maličké polstrované cely, nikdy jsem mu nevyprávěla o těch svých vidinách nebo o tom, jak blízko s tou svou poznámkou o duchách a upírech byl.

Na duchy jsem jako magnet působila odjakživa. Možná to patří k mé senzibilitě, nevím. Tony vždycky pečlivě rozhodoval o tom, co mi dovolí studovat – asi se bál, že kdybych toho věděla moc, mohla bych přijít na způsob, jak své schopnosti použít proti němu – takže toho o svých vlohách mnoho nevím. Samozřejmě to může být tak, že mě svět duchů přitahuje prostě jenom proto, že je vídám: strašit někoho, kdo ani neví, že existujete, musí být pěkný opruz. Ne že by zrovna strašili konkrétně mě, ale když už se vyskytnou někde poblíž, rádi se předvádějí.

Někdy to zase není tak špatné, jako to s tou starou paní, kterou jsem potkala v jedné uličce, když jsem jako puberťačka utekla z domova. Duchy většinou vídám jako normální postavy, hlavně když jsou ještě noví a dost silní, takže chvíli trvalo, než mi došlo, co je zač. Zůstala tu jako jakýsi anděl strážný svého vnuka, jehož pomáhala vychovat. Zemřela, když mu bylo deset, a přítel její dcery ho začal mlátit hned, jak se k nim nastěhoval. Kluk do měsíce utekl. Řekla mi, že se o něj přece deset let nestarala proto, aby ho teď nechala na holičkách, a Bohu prý zase moc vadit nebude, když na ni chvíli počká. Požádala mě, abych mu dala dost peněz na to, aby mohl dojet autobusem k její sestře v San Diegu; potom jsem zase vyrazila dál. Takové věci jsem Jerrymu samozřejmě neříkala. Nevěřil v nic, co nemohl vidět, dotknout se toho nebo do toho vpálit kulku, což témata našich hovorů v podstatě dost omezovalo. Musím ještě dodat, že nevěřil ani na upíry, tedy přinejmenším do té doby, než si na něj jednou v noci počíhalo pár Tonyho hochů a rozervali mu hrdlo.

Co se Jerrymu stane, jsem věděla, protože jsem několik jeho posledních sekund viděla, když jsem lezla do vany. Jako obvykle jsem na ten barevný velkofilm o masakru měla osobní vstupenku do první řady, takže jsem na kluzké podlaze koupelny málem upadla a zlámala si vaz. Když jsem se přestala třást natolik, že jsem dokázala udržet telefon, vytočila jsem číslo Programu na ochranu svědků. Když jsem ale odmítla říct, jak vím, co se má stát, agentka na druhém konci se začala chovat podezřívavě. Utrousila, že to Jerrymu vyřídí, podle všeho ale nebyla dvakrát nadšená z toho, že ho má rušit o víkendu. Tak jsem zavolala šéfovi Tonyho goril – upírovi jménem Alphonse – kterému jsem připomněla, že má za úkol zjistit, kde vláda ukrývá mě, a neriskovat hněv Senátu zabíjením nevinných civilistů, kteří ani nic nevědí. Jerry pro ně neměl žádnou cenu, protože jeho informace už byly zastaralé.

Mé snahy o ovlivnění skutečného konce mých vidění nikdy moc úspěšně nedopadly, tentokrát jsem ale doufala, že by pohrůžka Senátem mohla Alphonse přinutit si to rozmyslet. Senát je skupinou hodně starých upírů vydávajících zákony, které ti ne tak mocní musí dodržovat. Lidi sice nemají rádi o nic víc než Tony, na druhou stranu jsou ale spokojeni s tím, že zůstávají stále jen pověrou, a snaží se co možná nejvíc vyvarovat potíží, aby pozornost smrtelníků nepřitahovali. Zabíjení agentů FBI je zrovna jednou z věcí, které je jaksi nasírají. Alphonse se mě ale jenom snažil zdržet na lince, než jeho hoši můj hovor vystopují. Takže jsem nakonec jistě věděla jedinou věc – že se musím postarat o to, abych, až se dostanou až ke mně domů, už seděla v autobusu z města. Došlo mi, že pokud vláda ani nepřipouští, že by upíři mohli vůbec existovat, zřejmě mě před nimi neochrání.

V tom případě jsem měla větší šance jednat na vlastní pěst, a víc než tři roky jsem se v tom nemýlila. Až doteď.

Cassandra Palmerová dokáže vidět budoucnost a komunikovat s duchy — což je vlastnost, díky níž po ní touží mrtví i nemrtví. Duchové mrtvých obvykle nebezpeční nejsou; ti si jenom rádi povídají… pořád.

Zato nemrtví, to je jiná kapitola.

Stejně jako každá jiná rozumná dívka se i Cassie snaží upírům vyhýbat. Když však krvežíznivý mafioso, od něhož před třemi lety utekla, Cassii znovu našel a jde mu jen o pomstu, musí o pomoc požádat Senát upírů.

Nemrtví senátoři jí však nechtějí pomoci zadarmo – a tak Cassie musí spolupracovat s jedním z jejich nejmocnějších členů, nebezpečně svůdným upírským mistrem — a cena, kterou požaduje, může být vyšší, než jakou je Cassie ochotna zaplatit…