Detektivní Tour s Karin Slaughter (11)

by Syki · Published 6.5.2013 · Updated 12.1.2015

První ukázka z šestého dílu série:

„Dobrý večer, sestro.“

Lucy se rychle otočila. Tak trochu očekávala, že uvidí Henryho, i když ten ji takhle nikdy nezdravil. Kousek od ní stál vysoký běloch. Skrýval se ve stínu. Lucy si rychle přitiskla ruku na hrudník. Srdce jí prudce bilo do dlaně. Nehodlala se takhle nechat přepadnout zákazníkem. Sáhla po kabelce, v níž měla nůž, ale příliš pozdě si vzpomněla, že o všechno přišla.

„Není ti špatně?“ zeptal se muž. Byl hezky upravený, což Lucy už dlouho neviděla. Světle hnědé vlasy měl strojkem ostříhané na kratičkého ježka. Kotlety na lících měl krátké, a dokonce ani takhle pozdě večer mu nerašilo strniště. Nejspíš to byl voják. Plno chlapů se vracelo z Vietnamu. Tenhle pitomec bude za šest měsíců úplně stejný jako všichni ostatní váleční veteráni, které Lucy zná – špinavé vlasy si splete do copu, bude mlátit nějakou ženskou a debilně kecat o úloze muže v dějinách lidstva.

Lucy se snažila mluvit pevným hlasem. „Lituju, fešáku. Dneska už mám po šichtě.“

Její slova se v malém prostoru mezi vysokými budovami odrážela ozvěnou. Uvědomila si, že se jí plete jazyk, a narovnala ramena, aby mu nepřipadala jako snadná kořist. „Přišel jsi pozdě.“

„Nechci tvoje služby.“ Udělal k ní krok. V ruce držel nějakou knihu. Byla to Bible.

„Do prdele,“ zamumlala. Tihle chlápci byli všude. Mormoni, Svědci Jehovovi, a dokonce i někteří fanatici z místního katolického kostela. „Hele, já nepotřebuju zachránit.“

„Nerad ti odporuju, sestro, ale připadá mi, že právě to potřebuješ.“

„Nejsem tvoje sestra. Jednoho bratra mám, ale ty to rozhodně nejsi.“ Lucy se otočila a vykročila od něho. K Juicovi se teď vrátit nemůže. Další bití by nevydržela. Půjde do nemocnice a udělá tam takový virvál, že jí budou muset dát sedativa. To jí přinejmenším pomůže nějak přečkat noc.

„Určitě si o tebe dělá starosti.“

Lucy pokračovala v chůzi.

„Tvůj bratr,“ pokračoval muž. „Určitě o tebe má starost. Já bych ji na jeho místě měl.“ Lucy pevně svírala propletené prsty rukou, ale neotočila se a ani se nezastavila. Slyšela za sebou kroky, ale nezrychlila. Nemohla. Strašně ji bolelo břicho, jako by ji do něj bodali nožem. V nemocnici může zůstat přes noc, ale co zítra, pozítří a dál? Musí si nějak usmířit Juice. Dneska večer obchody moc nešly, a dokonce ani Kitty moc nevydělala. Juice zajímaly jenom peníze a Lucy by se vsadila, že tenhle náboženský fanatik u sebe bude mít alespoň deset babek. Juice ji sice stejně zbije, ale peníze ho trochu obměkčí.

„Chci mu zavolat.“ Lucy opatrně našlapovala. Slyšela, že muž jde za ní a drží si odstup. „Svýmu bráchovi. Přijede pro mne. Slíbil mi to.“ Lhala, ale hlas měla pevný. „Nemám žádný peníze na telefon.“

„Jestli potřebuješ peníze, tak ty ti můžu dát.“

Lucy se znovu zastavila a pomalu se otočila. Muž stál v proužku světla, který na ulici dopadal z vestibulu nedaleké administrativní budovy. Lucy byla příliš vysoká – bez bot měřila sto sedmdesát tři centimetry – a na většinu lidí se obvykle dívala z výšky. Tenhle muž měl hodně přes sto osmdesát centimetrů. Svíral Bibli v obrovských rukách a měl široká ramena. Nesly ho dlouhé svalnaté nohy. Lucy uměla být rychlá, zejména když se bála. Jakmile ten chlap vytáhne peněženku, popadne ji a uteče.

„Nesloužíš náhodou u námořnictva?“

„Nejsem schopen vojenské služby.“ Přistoupil k ní o krok blíž. „Nejsem zdravotně způsobilý.“

Lucy připadal způsobilý dost. Nejspíš měl tatínka, který někoho podplatil, aby syn nemusel narukovat, stejně jako to udělal její táta s Henrym. „Dej mi nějaký peníze, ať můžu zavolat bráchovi.“

Pak se upamatovala a dodala: „Prosím tě.“

„Kde je?“

„V Aténách.“

„V Řecku?“

Vyprskla smíchy. „Ne, v Georgii. Studuje na vejšce, práva. Má se ženit, tak mu chci zavolat a pogratulovat mu.“ Ještě zdůraznila: „A taky aby mě vyzvednul a odvezl domů k našim.“

Muž se k ní přiblížil o další krok a pruh světla mu ozářil obličej. Měl normální, skoro průměrné rysy. Modré oči a hezká ústa, špičatý nos a hranaté čelisti. „Proč ty nestuduješ?“

Lucy zamrazilo vzadu na krku. Nevěděla, jak přesně by popsala své pocity. Částečně se muže bála a na druhou stranu myslela na to, že už je to dávno, co s ní nějaký muž takhle mluvil. Nedíval se na ni jako na děvku a nenabízel jí obchod. V očích neměl nic, co by napovídalo, že by mohl být nebezpečný. Ale stejně – byly dvě hodiny ráno a on stál v prázdné ulici města, které v podstatě přestalo žít v šest hodin večer, kdy se všichni bílí vrátili domů na předměstí.

Ani jeden z nich sem ve skutečnosti nepatřil.

„Sestro.“ Přiblížil se k ní o další krok. Lucy vyděsil starostlivý výraz v jeho očích. „Nechci, aby ses mě bála. Moji ruku vede Bůh.“

Vlastní minulost nás vždy dostihne a zkomplikuje nám současný život. Na vlastní kůži se o tom přesvědčí i zvláštní agent Will Trent – a to za okolností, které by si nedokázal představit ani v nejděsivějším snu.

Na začátku všeho byla vražda studentky. Proč mu ale jeho nadřízená Amanda Wagnerová brání ve vyšetřování? Will nedokáže přijít na důvod, dokud se s Amandou náhodně nesetká na chodbě opuštěného sirotčince, kam každého z nich přivedly zcela jiné důvody. Před čtyřmi desetiletími byl Willův otec odsouzen za vraždu a tato ponurá budova se stala chlapcovým domovem…

Amanda tenkrát právě nastoupila k policii. Mladá nezkušená vyšetřovatelka uprostřed svébytného pánského klubu, jakým tehdy atlantská policie byla, neměla vskutku snadný start. Jedním z jejích prvních případů byla brutální vražda v nejhorší čtvrti města, a Amanda se nemohla zbavit pocitu, že je jediná, komu skutečně záleží na tom, aby byl pachatel vypátrán a zatčen. A nyní jako by ten dávný případ znovu ožil… Pokud chtějí Will i Amanda zabránit dalšímu krveprolití, musejí se vypořádat s démony vlastní minulosti. A času nemají nazbyt.