Detektivní Tour s Karin Slaughter (1)

První ukázka z prvního dílu série:

„Jenom povídej,“ řekl a vtiskl jí bankovky zpátky do dlaně. „Vyprávěj mi něco.“

Zvedla oči k nebi, ale peníze neodmítla. „A o čem ti mám vyprávět?“

„O čemkoli,“ odpověděl. „Třeba o…“ S hrůzou zjistil, že nedokáže vůbec nic vymyslet. „Třeba o tom…“ Zadíval se jí do tváře a pokoušel se v ní vypátrat nějaké vodítko, jehož by se mohl chytit a zdržet ji o něco déle v lese. Hleděl na její krásná ústa, která se zkroutila rozčilením a možná i zvědavostí. „Třeba o tom, jak ses prvně líbala,“ rozhodl se nakonec. „Pověz mi o svém prvním polibku.“

„Ty si fakt děláš srandu.“

„Nedělám,“ bránil se. „Vůbec ne.“ Ustoupil od ní o několik kroků a rozhodil rukama na znamení, že si ho nehodlá honit. „Prostě mi vyprávěj o svém prvním polibku.“

„A co ti mám jako říct? Že jsem se prvně líbala s vlastní sestrou? Nebo dokonce s otcem?“

„Vůbec ne,“ oponoval a zavrtěl hlavou. „Jenom mi nelži, prosím tě.“

Založila si ruce na prsou a rychle ho přejela pohledem. „Chceš mi dát padesát babek, abych ti vykládala o svým prvním polibku?“

Přikývl.

Ohlédla se, pak se obrátila zpátky a dala se do přepočítávání peněz. Rty se jí neslyšně pohybovaly a bankovky jí šustily mezi prsty. „Tak jo,“ uvolila se nakonec a zastrčila si hotovost za výstřih. „Bylo to se Stewie Campanem.“

Zasmál se tomu jménu.

„No jo,“ řekla a poprvé se usmála. Měla dokonalé, pravidelné zuby. „Náš Stewie, to byl nějakej Romeo!“

„Chodila jsi s ním?“

„To teda ne,“ opáčila uraženě. „Byl o dva roky mladší než já, kamarád mýho brášky. Jednou jsme tak spolu blbli. Hráli jsme si.“

„A na co?“ Když viděl, jak svraštila obočí, rychle řekl: „Ne, to mě nezajímá. Chci jenom vědět, co jste dělali.“

„Plavali jsme u něho v bazénu,“ odpověděla váhavě. Zjevně se pořád snažila pochopit, co od ní vlastně John chce. „Ten bazén byl jedinej důvod, proč jsem k Stewiemu s bráchou chodila.“

John se začal usmívat.

Rozhodla se pokračovat. „Takže, jak už jsem řekla, jednou pozdě v noci, zrovna byl úplněk, jsme jen tak blbli v bazénu. Podíval se na mě, já na něho, no a pak se ke mně prostě naklonil a dal mi pusu.“

„Opravdovou, nebo takovou tu dětskou?“

„Dětskou,“ odpověděla. Úsměv dokázal její tvář zázračně proměnit. Byla skutečně krásná. Tmavovlasá žena s olivovou pletí, o jaké psali básníci.

Uličnicky se usmála a prohlásila: „A pak opravdovou.“

„Stewie byl pašák,“ řekl John a v duchu si celou scénu představil. Zahradu, úplněk a různé krámy plovoucí v rodinném bazénu. „Kolik ti bylo?“

„Třináct,“ přiznala.

„Takže Stewiemu bylo…“

„Jedenáct. No jo, já vím.“ Omluvně rozhodila rukama. „Zlodějka pacholátek. Hříšnice.“

Johna její chlubení ohromilo. „Jéžiš, když mně bylo deset, vůbec jsem netušil, co znamená líbání jazykem.“

„No, a já to netušila ve třinácti,“ prozradila mu. Pak se zasmála, možná té vzpomínce a možná absurditě celé situace. John se k ní přidal. Nesmírně se mu přitom ulevilo, protože se poprvé za pětadvacet let cítil jako normální člověk.

„Páni,“ ozvala se Robin. „Celý roky jsem si na toho kluka ani nevzpomněla.“

„Co myslíš, že teď dělá?“

„Asi doktora,“ zavýskla veselým smíchem. „Gynekologa.“

Johnovi se celý rozzářil. „Děkuju,“ řekl jí.

„Není zač.“ Pevně sevřela rty a pak se zeptala: „Ty, a jak se vlastně jmenuješ?“

„John.“

Zasmála se, jako by to byl nějaký vtip.

„Doopravdy. John Shelley.“ Napřáhl k ní ruku, aby jí mohla potřást, ale Robin před ním o krok ustoupila. „Promiň,“ omluvil se a spustil ruku podél těla. Co to jen provedl? Čím to pokazil?

„To nic. Jenom už musím jít.“ Ohlédla se a začala vysvětlovat: „Za chvíli se po mně začne shánět můj ochránce a…“

„Fajn,“ řekl. Zastrčil si ruce do kapes, protože nevěděl, kam s nimi. „Omlouvám se, jestli…“

„Nic se nestalo,“ přerušila ho.

„Doprovodím tě zpátky.“

„Já cestu znám,“ řekla a rozběhla se směrem k silnici.

Mohl jenom stát, koukat na její záda a přitom přemýšlet, co řekl špatného, že mu utekla. Padesát babek. Za takové peníze si mohl koupit plno věcí. Jídlo, oblečení. Mohl zaplatit nájem, nebo se dobře pobavit. Její rozzářené oči, když se upřímně usmála, si ale koupit nemohl. Peníze si vzala, ale když se smála… Nic nepředstírala. Opravdu si s ním povídala, protože chtěla, ne kvůli padesáti dolarům.

John stál se zavřenýma očima uprostřed lesa jako vrostlý do země a vybavoval si její hlas a její smích. Kdesi na světě měla bratra. Vyrostla ve čtvrti, kde byly u domů bazény. Její rodiče investovali do rovnátek a možná jí platili hodiny baletu, aby měla pružné tělo. Nebo možná patřila k dívkám, jako byla Joyce, jejíž metabolismus pracoval tak rychle, že jí k udržení postavy stačilo jenom projít se kolem domu.

Ze silnice k němu dolehl klakson auta a přinutil ho otevřít oči. Proč jen s ní nešel do toho pokoje? Padesát dolarů pro něho představovalo celodenní dřinu. Neustálé otírání aut, uklízení bordelu po druhých lidech, čekání, až Art vyleze ze své kanceláře a zkontroluje to po něm, ukáže přitom na nějakou neviditelnou šmouhu na předním skle, aby zákazník mohl mít pocit, že za své peníze dostává skutečnou kvalitu.

Za co to vlastně vyhodil padesát dolarů? Za vzpomínku na cizí polibek?

John po cestě k silnici prudkým pohybem ruky ulomil větvičku ze stromu. Dával si dobrý pozor, aby špatně nezahnul a nedošel zpátky k obchodu s alkoholem. Teď by ji mohl držet v náruči a milovat se s ní. Zastavil se a jednou rukou se opřel o strom, protože najednou nemohl popadnout dech, jako by si ho vyrazil.

„Nesmysl,“ řekl si. V pokoji by se stalo totéž, co před chvílí – jenom by ze sebe udělal blázna. John se totiž s žádnou ženou vlastně nikdy nemiloval. Nezažil blízkost, o níž se dočítal v knihách, nikdy neměl přítelkyni, která by ho vzala za ruku, pohladila ho po krku a přitáhla si ho blíž k tělu. Poslední a vlastně jedinou ženou, kterou kdy políbil, byla jedna mladá dívka. Johnovi ta událost zůstala v mysli vypálená jako cejch. Bylo to patnáctého června 1985.

Tehdy políbil Mary Alici Finneyovou. Druhý den ráno byla mrtvá.

Nikdo nechápal, podle jakých kritérií vrah své oběti vybíral. Jisté bylo jen jedno: že všechny mladé ženy se udusily vlastní krví, protože je vrah připravil o jazyk. Má to snad být pachatelův zrůdný podpis? Chce tím policii něco vzkázat, nebo je tak šílený, že si prostě nemůže pomoct?

Sérii brutálních vražd vyšetřuje policejní veterán Michael Ormewood, který neproslul ani tak svými detektivními schopnostmi, jako spíše arogancí a záchvaty vzteku. Své by o tom mohla vyprávět jeho zdeptaná manželka, každý policajt z města a teď také mladý agent Will Trent, který byl k případu nasazen.

Ormewood možná nezkušeným kolegou pohrdá, ale spolupracovat s ním musí. Vrah totiž udeřil znovu. A když se na scéně objeví John Shelly, který byl před lety neprávem odsouzen za vraždu a nyní je odhodlán najít na vlastní pěst skutečného viníka, začne se rozvíjet drama, které drsně zasáhne do života všech zúčastněných.

Oficiální web Karin Slaughter ~ profil na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Triptych ~ Nic nebude jako dřív ~ Genesis ~ Hřbitov nadějí ~ Podlost ~ Kriminálník