Gangsterská Tour (8)

Čtvrtá ukázka z druhého dílu:

Vzbudil jsem se a venku byla tma. Dalo mi docela práci si vzpomenout, proč se cítím pod psa. Hlava mi třeštila, v puse jsem měl sucho a bolely mě klouby, včetně těch záprstních. Pak se mi rozsvítilo. Asi nebyl nejlepší nápad poslat Johnnyho domů a pak celou tu věc zapít vodkou přímo z flašky. Ale když jsem tu byl sám, mohl jsem si po pár locích přiznat, že mě to nečekaně sebralo.

Místo abych slavil, zapíjel jsem hnusnej pocit, kterej ve mně zůstal po osobním setkání s tím sráčem.

Nejsem jako on. Já přece nejsem stejnej.

„Radši přestaň přemejšlet, blbečku,“ doporučil jsem své zbědované verzi, která se ukázala v zrcadle v koupelně. Po sprše a plechovce coly jsem se začal cítit jako člověk. A všiml jsem si, že je půl čtvrté ráno. Výborně. To už se jako připravuju na jiný časový pásmo, nebo co?

Bylo mi jasné, že už neusnu. Kdybych si lehl do postele, jen bych se převaloval. A řešil. To jsem teď fakt nepotřeboval. Kdybych si to na poslední chvíli rozmyslel, komu bych tím prospěl?

Takže jsem udělal jedinou možnou věc, která svobodnýmu chlapovi ve čtyři ráno zbývala.

Zapnul jsem playstation.

Když mě zastřelili kvůli vytrvale zvonícímu mobilu, hrozně mě to nasralo.

„Co!“ štěkl jsem, aniž bych se podíval na jméno volajícího.

„Jestli tě ruším, můžu zavolat později,“ ozvala se upjatým tónem matka. Podíval jsem se na hodiny v kuchyni. Deset. Asi jsem se do toho trochu zabral. Pozitivní na tom bylo, že jsem šest hodin nemyslel na Jo. Teď se mi během pár vteřin vybavilo to, jak si od matky nenechala nic líbit, a zase jsem měl pocit, že je něco špatně. Že mi něco chybí. Že takhle to nemá být.

Stýskalo se mi. A už jsem se kvůli tomu ani necítil trapně.

„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se.

„Zítra večer se u nás sejde pár lidí a bylo by velmi vhodné, aby ses ukázal. Sám. O doprovod se ti postarám.“

Byly doby, kdy bych se s ní hádal. Kdy bych jí beze slova zavěsil. Kdy bych tam naschvál šel a natruc s sebou vzal ne jednu, ale dvě holky.

„Zítra večer už budu sedět v letadle,“ řekl jsem klidně. Další důkaz toho, že nejsem úplně v pořádku.

„Podívej, Roberte,“ začala vlídně, místo aby na mě ječela. „Chápu, že máš pocit, že udělat nám pár naschválů je výborný nápad, ale doufala jsem, že sis celou tu trapnou věc s výletem někam

do Asie rozmyslel. Budou Vánoce. Ty víš, že jsi tu potřeba.“

„A ty víš, že to není pravda.“ Pokrčil jsem rameny, jako by mě mohla vidět. „Všechno mám zaplacený a rozhodně letím. Potřebuju, ne, chci odsud na chvíli vypadnout. Dneska se u vás stavím s dárkama a rozloučit se. A až se vrátím, popovídáme si o tom, jak moc mi vadí, když se neustále snažíš nacpat mi nějakou svou poslušnou zaměstnankyni.“

„Co si to –“ Dovoluješ už nestihla doříct.

Sbalil jsem všechny dárky a snažil se ignorovat vzpomínky na to, jak jsem je kupoval. Jo byla ještě Jane a já měl pocit, že musím dát pozor, aby se jí nic nestalo. A přestože se už nic nedělo a venku byl starý dobrý New York plný kapsářů, úchylů, gangů a mafi ánů, tedy nic, co by mě mělo zneklidňovat, ten pocit jsem měl pořád.

U Turnerových jsem zazvonil chvilku před polednem a až v tu chvíli mě napadlo, jestli náhodou nejdu v úplně blbej čas. Ze včerejška jsem si pamatoval, že jsem Johnnymu řekl, že má ode mě až do začátku příštího roku pokoj, jen když mě odveze na letiště, a teď mu stojím přede dveřmi a ještě těsně před obědem. Jakmile se ale otevřely dveře a Sue mě bez zaváhání nadšeně objala, všechno bylo v pořádku. Johnny měl na sobě džíny, které rozhodně pamatovaly lepší časy, a triko s flekem od něčeho světlého. Tommy měl plné ruce práce se strkáním nějaké plastové tyčky do jeho ucha.

„No ty jsi manekýn,“ ušklíbl jsem se. S úšklebkem se nadechl, aby mě odpálkoval, ale pak se jeho výraz změnil a než jsem stihl utéct, nacpal mi svého syna do náruče. „Ty debi –“ začal jsem a nejistě sledoval, co miniaturní kopie mého kolegy provede.

„Pozor na pusu, Bobby,“ přerušil mě Johnny. „Tommy, jestlipak umíš změřit v oušku teplotu i strejdovi?“ řekl sladce. Vzápětí mi ta plastová tyčka, která měla představovat teploměr, málem prorvala ušní bubínek.

„Vem si to!“ zahučel jsem přesně ve chvíli, kdy se mi za zády objevila Sue. „Promiň,“ zamumlal jsem přistiženě. Další přešlap se mi povedl ve chvíli, kdy jsem oznámil, že jsem jen přivezl dárky. Dvojité syčení mě vyděsilo, vzteklý pohled paní domu překvapil. Myslel jsem, že mě má ráda. Pak se ukázalo, že dárky přece nosí Santa a ten asi roční chlapeček přece nemůže vidět, jak jsem nějaké přinesl já. Nakonec jsem ale dostal oběd i zákusek.

„Na tohle bych si snadno zvykl,“ přiznal jsem Johnnymu. Klid, pohoda…

„To věřím. Ale zvykej si jinde. Tommy usnul, což znamená, že před sebou máme přes hodinu volna, jestli víš, co tím chci říct. Takže mazej.“ Dostrkal mě ke dveřím a cestou se zeptal: „Kdy tě mám zítra vyzvednout?“

„Tak před pátou?“ navrhl jsem. Zatvářil se otráveně: „Pojedu s tebou na JFK v tom největším provozu?“

„Ráno. Letí mi to o půl sedmý ráno.“

„Bože, jak já tě nesnáším!“ zavrčel a zabouchl mi dveře před nosem. K autu jsem šel s úsměvem na rtech.Který mě nepřešel ani u našich. Mohl za to fakt, že byt byl až na Theresu úplně prázdný. A ji dárky pro ni a jejího muže dojaly.

Když mi pak přála, ať si to volno užiju, zněla upřímně.

Dluhy se musí platit.

To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí.

Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy.

Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět?

Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?

Oficiální web Kateřiny Petrusové ~ profil na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Nebezpečná láska, Nepřítel mého nepřítele