Gangsterská Tour (7)

by Syki · Published 22.3.2013 · Updated 12.1.2015

Třetí ukázka z druhého dílu:

Zbytek dne jsme se dokázali v tom malém prostoru jeden druhému víceméně vyhýbat. On šel do kuchyně, protože jídlo provonělo celý byt, já vzala talíř a zmizela v ložnici. Já šla do koupelny, a když jsem se vrátila, našla jsem ho v ložnici u okna, jak skrz žaluzie pozoruje dění na ulici. Zmizela jsem do obýváku.

Procvakala jsem snad všechny kanály v televizi. Umyla jsem nádobí. Našla jsem pár starých časopisů jako GQ a Esquire a bavila se nad některými články. Když Bavetta přišel do kuchyně, proklouzla jsem do ložnice a rychle našla v Henryho ne moc obsáhlé knihovně něco jiného než detektivky: Vejce a já. Netušila jsem, kde se to tu vzalo, ale byla jsem za tu knížku vážně vděčná.

Jenže pak bylo deset večer a nedělo se pořád nic. Přecházela jsem po obýváku jako šílená a jen jsem se ze všech sil snažila nejít do ložnice, netřepat Bavettou a neječet na něj, proč se pořád neozvali.

Bolely mě oči, bolela mě hlava, byla jsem neuvěřitelně ospalá, zmrzlá zimou, která šla zevnitř mě, dutá, ale nedokázala jsem si lehnout na gauč a usnout. Co kdyby volali a on by ten telefon

neslyšel? Nemohla jsem usnout. Neusnu dřív, dokud nebudu mít v jedné posteli svoji dceru. Neusnu dřív, dokud ji nebudu tisknout k sobě, dýchat její vůni, cítit její dech.

Cvakly dveře. Neotočila jsem hlavu od okna, stejně si šel jen pro pití nebo něco k jídlu. A kdyby měl nějaké novinky, řekl by mi to. Pak jsem ho ale ucítila za sebou. Přes všechnu únavu jsem trochu ztuhla, připravená se bránit. Tohohle reflexu se už asi nikdy nezbavím.

„Měla by ses vyspat, Joan.“

„Beru si první hlídku,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo bezstarostně. Vtip.

„Nespala jsi od tří od rána. A předtím taky moc ne. Nepotřebuju, abys někde usínala ve stoje. Možná se bude hodit každá ruka…“ Která umí střílet, doplnila jsem si. Představa mé ruky, držící pevně a bez sebemenšího třasu toho glocka, kterého mi sám přinesl, u Torova obličeje, mi dokázala zvednout náladu. Zvrhlé, ale zabralo to.

„Až budu pořádně utahaná, tak usnu,“ slíbila jsem. Nepohnul se, zůstal dál metr za mnou, ale najednou bylo něco jinak. Naježily se mi chloupky na zátylku a zatajila jsem dech.

„Chceš utahat, Joan?“ řekl Bavetta tiše. Byl to ten hlas, byla to jeho barva, tón, důraz na moje jméno, tohle všechno dohromady doslova křičelo, co přesně tím myslel. Chtěla jsem mu odseknout, ať zase odpochoduje do ložnice a pomůže si sám. Chtěla jsem na něj začít ječet. Chtěla jsem se mu vysmát, říct se stoickým klidem něco jako A co bych z toho jako měla? Chtěla jsem nepřemýšlet, nepředstavovat si. Chtěla jsem se chovat zodpovědně a dospěle.

Jenže… jsem ho chtěla.

Dluhy se musí platit.

To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí.

Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy.

Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět?

Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?