Gangsterská Tour (5)

Tour jede dál. Tentokrát pro vás mám první ukázku z druhého dílu:

Čekal jsem, že dveře do domu budou zavřené a zamknuté. Odemykaly se na dálku z recepce, aby se sem nemohl dostat nikdo nevhodný, zvlášť ne muži těch, co se tu schovávaly. Jenže dveře byly dokořán a zevnitř se ozýval jekot, který nezněl moc lidsky. Johnny se na mě překvapeně podíval a browning se mu v tlapě objevil dřív, než mě napadlo, jestli je vhodné se tam objevit s pistolemi v rukou.

Pokrčil jsem rameny.Hlasitá rána, jako by někdo mrsknul něčím velkým a dřevěným o zeď, nás oba zarazila.

„Ty vole,“ řekl Johnny tázavým tónem, „ještě pořád jsme tu kvůli hysterický ženský, nebo sem mezitím vtrhla banda fotbalovejch chuligánů?“

Neodpověděl jsem, byla to jen řečnická otázka.

„Já ani nevím, která z těch dvou možností by se mi líbila míň,“ ušklíbl se a vydal se dovnitř.

Byl tam bordel. Rozházené papíry a tužky, převrhnuté židle, spolu se stolem určené pro nově příchozí. Hlavou mi blesklo, že by nebylo marné nechat je přivrtat k podlaze, nebo už to tu rovnou zrušit. Nikdy jsem úplně nepochopil, proč tenhle objekt vlastníme. Nedaly se přes to prát peníze, protože tudy žádné peníze netekly. Jen jsme platili zaměstnancům a starali se o elektřinu, vodu, teplo a plyn. Táta vždycky tvrdil, že to odvádí pozornost od těch méně přijatelných aktivit, ale podle mě bychom vypadali stejně bezúhonně, i kdybychom dvakrát za rok uspořádali bezplatnou žranici pro všechny potřebné a umyli bezdomovce.

Stůl byl u zdi. Pořád byl na nohách, takže s ním nikdo nehodil, ale rozhodně se s ním hýbalo. Za stolem stál člověk v jakési uniformě, vypadal jako hlídač z obchodního centra. Držel před sebou elektrický paralyzér a ječel. To on vydával zvuky, které zněly jako ženský řev. Vřískal i teď, protože si ještě nevšiml, že jsme v místnosti. Křičel na ženu, která byla na druhé straně stolu zády k nám. Oháněla se po něm klávesnicí od počítače.

„Co to tu, do prdele, děláte?“ zahulákal Johnny dostatečně hlasitě, aby ho bylo slyšet. Zajistil browninga a schoval ho do podpažního pouzdra. Nadechl jsem se, abych se zeptal hlídače, proč ječí, ale tmavovláska s klávesnicí se otočila a já uviděl, že je zmlácená do krve. Pravou polovinu obličeje měla opuchlou a modrofialovou, na oko kvůli otoku nemohla vidět.

Nikdy jsem nepraštil ženu. Nikdy. Táta nás vychovával k úctě k ženám, k úctě k matce, což bylo občas docela těžké, ale dalo se to. Kdyby se Theresa někdy dozvěděla, že jsem já nebo Michael vztáhli ruku na holku, umlátila by nás pánví, tím jsem si byl jistý.

Když jsem viděl, jak zrasovaná tahle nebožačka je, dostal jsem neuvěřitelný vztek. A bylo mi jasné, že Johnny je na tom stejně.Udělal krok k ní, automaticky, bezmyšlenkovitě. Natáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit.

„Kdo ti to –“

Nestihl větu doříct, protože se rozmáchla a vzala ho klávesnicí přes obličej. Naprosto nelogicky jsem si uvědomil, že je pravačka a že do toho dala dost síly. Jako by ten pohyb měla natrénovaný. Jako by se uměla ohnat třeba pálkou. Tak proč někoho nechala, aby ji tak zmlátil?

„Kurva,“ zaúpěl Johnny a zacouval vedle mě. Zpoza napevno přidělaného recepčního pultu vykoukla jedna z našich zaměstnankyň, Paula, Pauline, nebo tak nějak, a když nás uviděla, viditelně se jí ulevilo.

„Pane Bavetto!“ vykřikla. „To je ona!“ Ukázala přes pult na zbitou tmavovlásku.

„Jo, to mi došlo,“ ušklíbl jsem se. „Dobrý?“ Johnny kývl, ale držel si tvář. Tmavovláska mě pozorovala s vytřeštěným okem, pak zavrávorala. Pustila klávesnici a složila se na zem. V tom pohybu bylo znát, jak moc je vysílená a vystrašená, a já netušil, jestli bude lepší zkusit ji uklidnit, nebo zůstat daleko od ní a nesahat na ni.

Něco zamumlala.

„Cože?“ Nerozuměl jsem jí ani slovo a chlap s paralyzérem začal překotně vyprávět, jak ho napadla. Mávl jsem rukou, abych ho umlčel, a čekal. Zvedla hlavu, všiml jsem si, že má čerstvou modřinu i na bradě, a zopakovala to:

„Omlouvám se.“ A pak začala brečet a drmolila: „Nechtěli mě sem vzít. Mrzí mě to. Nemůžu jít pryč. Nemůžu jít odsud!“

„Ježíši, ona brečí, dělej něco.“ Johnny vypadal zaskočeně.Jestli nás něco dokáže zaručeně sejmout, je to zmlácená a brečící ženská. Tenhle den se rozhodně dostane mezi deset nejhorších v mém životě.

Dluhy se musí platit.

To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí.

Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy.

Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět?

Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?

Oficiální web Kateřiny Petrusové ~ profil na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Nebezpečná láska, Nepřítel mého nepřítele