Fifty Shames of Syki (8)

Osmý příspěvek do vaší (ne)oblíbené rubriky, v níž se zabývám sebou, sebou a zase sebou. Zcela nepřekvapivě. Po delší době, než bylo zdrávo – alespoň podle vašich tázavých emailů – vám přináším další nahlédnutí do mého trpkého života… Tentokrát na téma, které je nám nejspíš všem blízké i vzdálené…

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a úžasné hrdinky

Často o nich čteme. Jsou úspěšné, jsou krásné (i když to o sobě neví), chytré a neuvěřitelně nadané. Ano, řeč je o mně úžasných hrdinkách 😀

V dnešní době se úžasným hrdinkám nevyhneme. Číhají na nás skoro za každým rohem, na každé stránce, v televizi, v kinech. Nezbavíme se jich. Řeč je o holkách, které jsou tak super, že to víc nejspíš ani nejde… a kterými si přejeme být taky – alespoň čas od času. Jaká ženská by se ráda neocitla mezi těmi nejvíce hot týpky, přitom by po ní každý toužil. Myslela by si, že není pohledná, ale ve skutečnosti je nadpozemsky krásná. Ve škole či práci jí jde všechno na co sáhne… a když třeba ne, pořád je na ní něco perfektního, má nadpřirozenou schopnost anebo kvůli ní padl kdejaký ten anděl z nebes. Ach a teď přestňame snít, protože je to hloupost. O níž se ovšem hezky čte.

Úžasné hrdinky jsou snad nejdůležitější částí všech příběhů, jenž si dnes a denně vybíráme. Můžete se tvářit, že si knihu vybíráte kvůli úžasnosti příběhu, kvůli výborným dialogům a propracovanému světu, kvůli jménu autora a záruky dobré četby… po většinou váš výběr stejně táhne neviditelná ruka podvědomí, kdy doufáte v to, že v knize najdete hrdinku, co by byla jako vy… v paralelním vesmíru, kdy byste zažívaly jedno neuvěřitelnější dobrodružství za druhým. Klidně se teď pošklebujte, kruťte hlavou, jestli jste ženská a vaše četba se z 80% skládá z knih, jejichž hlavní postavy jsou holky, ve skrytu duše toužíte být taky úžasnou hrdinkou. Já ano. A nestydím se za to.

Všichni víme, že život není peříčko, a proto rádi unikáme do knižních světů. Ať už kvůli relaxaci, procvičování mysli, anebo kvůli řádné dávce vzrušení. Hlavně si někdy přejeme být někým jiným. Samozřejmě díky naším přáním se častokrát setkáváme s až přespříliš úžasnými hrdinkami, které nám spíš pijí krev… Sají ji po litrech. Takové hrdinky nám neimponují, takovým bychom nejraději zakroutili krkem… a pak možná ještě napsali velice naštvaný dopis autorovi.

Někdy si říkám, proč nám autorky (autoři to dělají málokdy, nepřikrášlují si ani mužské hlavní hrdiny) servírují hrdinky, co mají i v malíčku tolik sexappealu, že by to porazilo místnost plnou chlapů. A taky že porazí. Samozřejmě záleží na žánru knihy. Pokud se podíváme na paranormálky a některé urbanky, je pro ně dosti typické, že téměř všechny postavy jsou neskutečně přitažlivé. Kdo by to taky jinak četl. Je na tom prostě něco lákavého. To něco, co nás nutí otáčet stránku za stránkou a vzdychat nad imaginárními hotíky, u nichž nám nevadí ani jejich přehnaně ochranitelské činy, či sání krve a už vůbec ne rozporcování nepřátel na titěrné kousíčky, přitom ve skutečném životě bychom s nimi těžko dokázaly žít a spíš bychom s nimi vyrazily dveře – vánočka nevánočka.

A když je hlavní hrdinka sexice, co většinu času pobíhá v těsné kožené sukni a na vysokých podpatcích, nu což… chvíli nad tím nevěřícně kroutíme hlavou a o pár stránek dál jí neskutečně fandíme. Protože má kolty nebezpečně nízko u pasu. Teda asi někde připnuté na stehně. Nejlépe na dírkovaných punčocháčích… vlastně podvazcích. Však co, každá ženská normálně pobíhá v noci v ulicích jako děvka, ale rve se a zabíjí jako deset chlapů. Alespoň je to sranda. U takový příběhů se můžeme nejen krásně odregovat a pobavit, ale taky můžeme snít o tom, že jsme ony. Tak trochu.

Pokud se jedná o hrdinky knih pro dospívající, ty jsou většinou šedé myšky. Jenže tyhle šedé myšky dostanou svého prince na bílém koni. Co na tom, že má upíří tesáky, nebo po večerch pobíhá celý chlupatý v přilehlém parku, má hebká a bělostná křídla uzpůsobená na dlouhé vyhlídkové lety po smogem zaneřáděném okolí, nově z něj může být i zombík… Pořád je na tom něco, co nás bere. A nemusí jít ani o nadpřirozenou zápletku. Dívčí romány se pomalu ale jistě začínají dostávat na úroveň románů pro ženy. Chlapovi v knize tak stačí jen mrknout a my se mu u nohou rozpustíme jako želatina.

Ať už je to s těmi hrdinkami jakkoli, nevím jak vy, ale já nikdy nezapomenu na hodiny tělocviku, kdy jsem na hřišti běžela trasu, co mi už po pěti minutách připadala délkou maratón a modlila se, ať si svým bujným poprsím nevybiju zuby. Chlapi nikdy nepochopí, co je to za zátěž, bolest a děs, když vám do cílové čáry zbývá ještě pořádný kus. A ani sportovní podprsenka vám nepomůže a vy vypadáte, jako by zrovna vypustili Krakena. To je život a bez trapasů by to nebyla ta správná sranda.

Čert vem úžasné hrdinky. Můžou si mít bujný dekolt, vosí pas, smyslné rty a hřívu plnou loken, aniž by musely hodiny trávit před zrcadlem. My jim to můžeme závidět, můžeme si přát být jako ony, ale hlavně si z nich můžeme dělat legraci. Přece jenom ve skutečném životě takové osůbky neexistují… a pokud ano, raději se jim kliďte z cesty. Nikdy nevíte, jestli náhodou za rohem nečíhá nějaký hladový upír a vy zrovna nejste ve své nejlepší formě, abyste ho odrovnaly dobře mířeným hmatem.