Vánoce jsou zase tady (4)

Čtvrtý příspěvek do vánočního projektu, který má na svědomí Niklaus. Příspěvky se mají přidávat každou sobotu, ale já to dělám až v neděli.

Pečení vánočního cukroví

S pečením cukroví se to u nás za mého dětství mělo tak, že jsme nikdy nijak výrazně vánoční cukroví nepekli. Do svých dvanácti let jsem bydlela na bytě, později jsme se přestěhovali do rodinného domu. Když jsem byla malá, mamka vždycky tvrdila, že ona na pečení cukroví moc není a že jí to nejde. Takže nás spíš zásobovaly babičky a my sem tam dělali takové to jednodušší cukroví, jako jsou kuličky, nugát, úlky a někdy i linecké. Perníčky jsem dělávala ve školní družině s pomocí vychovatelek a vždycky jsem domů donesla různé tvary ozdobené různými barvami. Tam jsem se na perníčcích vyřádila, doma jsme je nikdy nepekli.

Změna nastala ve chvíli, kdy jsme už bydleli v baráku a já si postěžovala, že nikdy moc nepečeme. Od té doby jsme se do toho pustili více. Máme to rozdělené tak, že si uděláme těsto většinou samy, protože taťka vždycky strašně hudruje, že musí něco dělat (přitom je to kluk z dědiny, takže tam bylo pečení cukroví v mnohem větší kalibru… a že se toho taky napekl), a pak si se sestrou rozdělíme, která bude dělat jaký druh, mamka pak peče a kontroluje troubu.

Jelikož jsem perfekcionista, naprosto nesnáším dělání vanilkových rohlíčků. Já totiž neušulám rohlíčky, ale rovnou podkovy. Nevím proč, ale prostě nedokážu dělat žádné malé drobky, já to mám po upečení velké jak kráva. Alespoň ale lidi mají větší sousto a nemusí sníst tři, aby vůbec cítili, jak se jim to na tom jazyku rozplývá. Letos jsme si z Tescomy koupili nějaké plato na vanilkové rohlíčky, takže jsme zvědaví, až to vyzkoušíme. Stejně tak nějaké plato na listové sýrové tyčinky (po těch se u nás vždycky jen zapráší) a jakási vymoženost na úlky.

Do doby, co jsem ještě chodila na střední, jsme dělali poměrně docela dost druhů, ve větším množství. Ale postupně to nějak upadávalo a poslední roky děláme mnohem míň. Už se do toho totiž nikdo z nás tolik nehrne a nepojídá. Někdy se stává, že nám toho dost zůstane. Prostě už po tom cukroví asi tolik netoužíme. A ještě jsme nedospěli do stejné fáze jako babička, která to, co zbyde, zamrazí na Velikonoce.

Vím, že ve většině rodin je nejspíš už napečeno, jinde se vesele peče. No u nás začínáme teprve dnes. Tedy, moje sestra nachystala těsto na linecké a teď se myslím v kuchyni mamka trápí s kuličkami. Já sedím nad učivem, protože mě v pondělí čekají dvě zkoušky, ve středu jedna. S tím vším, co se stalo v Connecticutu se nemůžu pořád srovnat, protože se mě to přímo dotýká. Ono je to horší, když tam člověk byl, přímo místem i projížděl, a ví, jak to tam vypadá.

Letos jsme začali péct později, nemáme kam spěchat. Většinou to, co chceme, napečeme za tři dny. Cukroví jsme teda ještě nikdy nekupovali. Chápu, že někteří na to nemají vlohy (jako třeba moje mamka), nebo se jim do toho nechce, či na to nemají čas, ale pro mě to pak nejsou ty pravé Vánoce. Víte, jak se někdy u toho krásně rozčílíte? Třeba když vám jetelinky narostou do obřích rozměrů? Mně by to chybělo. Až budu mít vlastní děti, rozhodně je o pečení cukroví neochudím, je to sranda.

Mou osobní zvláštností je, že nejím ořechové cukroví. Nemám prostě ráda vlašské ořechy, lískové ořechy, jakoukoliv podobu ořechů. Paradoxem je, že se strkají skoro do každého receptu. Samozřejmě je nedomítám úplně a sem tam něco ořechového sním, ale raději to nevyhledávám.