Vánoce jsou zase tady (2)

Druhý příspěvek do vánočního projektu, který má na svědomí Niklaus. Příspěvky se mají přidávat každou sobotu, ale já to dělám až v neděli. Po pátku a sobotě jsem už asi i já tak nějak vánočně naladěná.

Mikuláš

Jedna z nejsilnějších vzpomínek na Mikuláše z dětství je ta, kdy mi mohlo být tak šest let. Tenkrát jsme ještě s rodiči bydleli na bytě (do baráku jsme se přestěhovali, když jsem byla v páté třídě). Ještě teď si pamatuju, jak mamka otevřela dveře bytu a k nám s veselým zpíváním přišel Mikuláš. Rozdal nám sáčky s překvapením a kladl nám na srdce, abychom rodiče moc nezlobily, jinak to příště budou jen šlupky od brambor. No a co myslíte, že jsem asi tak dělala já? Už jako malá jsem byla trošku nenormální. Vzala jsem Mikuláše za ruce a strašně je zkoumala, načež jsem prohlásila, že takové ruce má táta a jestli jako Mikuláš není náš taťka. Nutno podotknout, že tehdy ještě táta dělal na šachtě a během Mikulášovy návštěvy nebyl doma. Můj malý dětský detektivní mozek nejspíš pracoval na plné obrátky. Po letech mi máma řekla, že to vážně táta nebyl, ale že šlo o souseda. Ale upřímně o tom pochybuju, protože jsem přesvědčená, že to byly taťkovy ruce 😀

Náš Mikuláš býval vždycky veselý. Maminka nám kdysi nechala ušíst stromečky, které byly vyplněné nějakou hmotou, nebo možná látkou, už ani pořádně nevím (ještě pořád je máme někde ve skříni a čekají na naše děti). A na stromeček nám vždycky přivázala penízky s čísly a s dětskými samolepkami na každém penízku. Pamatuju si, jak jsem se každé ráno nemohla dočkat, až si budu moci sníst penízek s Kačerem Donaldem, nebo myškou Mickey. Takový adventní kalendář jsme mívali my a já se tak měla každé ráno na co těšit. Teď je mi docela líto některých dětí. Rodiče většinou koupí jen ty klasické čokoládové kalendáře v obchodě a děti vyjídají okénka. Což o to, i my jsme je dostávali od babiček a tety, ale přece jenom jsem mnohem víc milovala maminčin stromeček. Svým dětem určitě v budoucnu udělám něco podobného. Alespoň chápete, odkud se vzaly mé kreativní schopnosti. Po mamince kreativní, po tatínkovi manuálně zručná.

Na Mikuláše jsme vždycky dostávaly stejnou měru sladkostí i ovoce. Sem tam nějakou malou plyšovou hračku, někdy dokonce nějaký kus oblečení. Chodívali jsme se pak všichni projít po Karviné, podívat se, jak hezky svítí. Bydleli jsme tenkrát na hlavní ulici, takže i když už byl večer, mohly jsme se se sestrou dívat z okna pokojíčku, které směrovalo přímo na hlavní dopravní tepnu Karviné, a vidět ty zástupy Mikulášů, andělů a čert na ulici pod námi. Kolikrát to ten den byla fakt legrace, když jsme ještě byly venku narazily na čerta. Ségra vždycky brečela, já zkoumala obsah čertova pytle a chtěla si vzít nějaké to uhlí domů. Prakticky pokaždé jsem domů došla celá černá a vysmátá. Živel už od mala…

V posledních letech už to není takové, jako to bývalo v dětství a později v dospívání. Taky jsem párkrát šla za čerta, protože mě to vždycky bavilo nejvíc. Mamka si každý rok vzpomene a dostaneme alespoň nějaké to ovoce, někdy i třeba plyšáka, oblečení, v poslední době u mě vedou také knihy. Asi od toho nechce úplně upustit, každopádně se ohromně těší na naše potomky, že. Od prarodičů taky alespoň symbolicky dostaneme nějaké to ovoce. Spíš to teď budeme trošičku víc prožívat s naší tříletou sestřenkou, ale i tak to už nebude stejné. Někdy si říkám, že je škoda, že jsem už vyrostla. Teď sice můžu dělat jiné vylomeniny, ale tehdy se to dalo omluvit tím, že jsem byla malá… teď si akorát lidi řeknou, že jsem blbá 😀