Fifty Shames of Syki (4)

Čtvrtý příspěvek do vaší (ne)oblíbené rubriky, v níž se zabývám sebou, sebou a zase sebou. Zcela nepřekvapivě. Dneska se podíváme na fanfikci a mé „spisovatelské“ začátky. Většina z nich sice už dávno hnije někde v zapomnění… i když internet si je stále dobře pamatuje. Damn it!

Její tempo je vražedné, jejími nepřáteli jsou vlastně úplně všichni, protože každého už někdy nasrala.
Ale ani to jí nezabrání, aby vesele dřystala dál.
Bez servítek.

Syki a fanfikce

Po celé Anglii se toho večera rozprostřela neproniknutelná mlha, která nevěstila nic dobrého. Ale většina lidí tomu nepřikládala velkou váhu. Jen někteří tušili, co to znamená. Mudlové neměli ani ponětí, co všechno se v dnešní době v této starobylé zemi vlastně děje. Ministerstvo kouzel se to samozřejmě snažilo nadále všemožně ututlat, ale je jasné, že se jim to moc nepodařilo. I ti mudlové věděli, že něco není v pořádku, ale nedokázali si to nijak vysvětlit.

Ano, přesně těmito slovy začala roku 2006 má fanfikce postavená na základech kouzelného světa Harryho Pottera. Jednalo se tak nějak o poslední díl knižní série v mé hlavě, chápete. Má variace. Nikdy jsem ji nedopsala. Skončila jsem u 20. kapitoly a abych pravdu řekla, stála za prd. Bylo mi 17 a stejně jako většina povídkářů jsem se až nebezpečně začala blížit k Mary Sue, i když vlastně má postava nikdy zase tak velká MS snad nebyla. Rozhodně neměla být tou, po které všichni touží a která všechny zachrání. To mi už v sedmnácti přišlo hloupé. Tehdy jsem prožívala své vrcholné období Harryho Pottera a na HOCZ.org jsem byla pomalu 7/24.

Ještě teď si pamatuju, jak jsem spolu s dalšími nadšenci Harryho Pottera četla jednu fan povídku za druhou. Už si ani na všechny své oblíbené povídkáře nevzpomenu. Vlastně si vzpomenu jen na pár, jako je třeba Blanch. Byla to právě ona, kdo mě přivedl ke slashi. Byla to vlastně také ona, kdo mě svými povídkami přivedl ke psaní fanfikcí. Takže i já mám za sebou různá drabble, double drabble, songfic a dokonce i ten slash. Stejně tak to byla ona, kdo mě přivedl k tvorbě webů a webdesignů celkově. Blanch uměla tvořit nádherné weby (a nejspíš i nadále umí). Díky ní, jsem si oblíbila i další povídkáře: M.R.K.E.V., Electra, Brygminka, minime, Silwen, Morgana Ehran, Estriel, Lilithka či bezkonkurenční Martan. Díky těmto lidem – a spoustě dalších – jsem se bavila u toho, co jsem měla nejradši.

Fanfikce mě dokonce dovedla ke psaní mé vlastní knihy. Vlastně tří. Ale jenom jednu jsem dokončila. Byla stejněna prd, jako mé povídkaření. Ale je hezké si zpětně na ony časy vzpomenout. Tehdy jsem to dávala číst své sestřence a dokonce i dědečkovi. Sestřenka (tehdy o pět let mladší a naprosto světem nepolíbená) mě samozřejmě naprosto žrala (promiň, ale sama si to pamatuješ!) a společně jsme promýšlely, co se bude dít dál. Nutno podotknout, že mě v psaní ponoukal i můj děda. Nejspíš tehdy se zrodila má láska k psaní a vyprávění. I můj sen vystudovat žurnalistiku. Inu, když se človek dostane na školu, ještě to neznamená, že se počtem vleze do oboru. Bohužel – či bohudík? Ale víte co, teď se musí jak Palacký, tak Masaryk obracet v hrobě, jak úžasného vtipálka si jejich školy nechaly proklouznout mezi prsty. Pokud by to někomu z vás ještě nedošlo, mluvím o sobě.

Psaní mi vždycky šlo a nedělalo mi větší potíže. Celkově jsem i dost upovídaná. Netuším, po kom jsem tyhle kecací geny zdědila. Máma mi kdysi říkávala, že jsem měla jít do politiky. Ukecala bych nejspíš všechny, i na opilý rohlík. No co si budeme nalhávat, nejspíš v tom tkví mé kouzlo, jinak byste tady neseděli a nečetli mé blábolení. Konečně si to přiznejme, jsem úžasná. Pět minut ticha pro ty, kteří teď náruživě protáčejí oči až dovnitř lebky nad sprostostí mých slov. Máte naprostou pravdu! A teď zalezte do díry… já se jdu bavit.

Kdysi jsem fanfikci mívala ráda, teď už ji nevyhledávám. Ono nejspíš záleží, na co by ona fanfikce byla. FF k Harrymu bych si přečetla i teď. FF ke Stmívání a jiným novějším knihám nejspíš ne. Neláká mě to, nemá to pro mě to kouzlo. V poslední době se také začaly hojně objevovat knihy vzniklé z fanfikcí. Takové Nástroje smrti byly původně ff na Harryho Pottera. Fifty Shades je fanfikce na Stmívání. Covenant je fanfikce na Vampýrskou akademii. Oh, vlastně ne, není. Ani trošku se jí nepodobá. Ani trošičku. V ničem. No mě rohlíkem Jennifer neopije, fakt ne. Ale ani v českých končinách není o publikovanou fanfikci nouze. Co třeba taková Dvě zrcadla, ff na Stmívání.

Málokdy je publikovaná fanfikce dobrá. Přece jenom je to kniha založená na knize někoho jiného. A to i když při publikaci změníte postavám jména a pozměníte pojmenování i jiných míst či měst. Ne nadarmo budou největšími fanoušky knih právě ti čtenáři, kteří tolik fandili tehdejší povídce a ví, že i když se kniha po vydání krapet změnila, pořád je to autorčina verze Stmívání… nebo čeho možného i nemožného. Ale abych zase všem nekřivdila, ne všechny původem fanfikce jsou v knižní podobě špatné. Některé jsou naopak vynikající. To ovšem platí jen pro ty knihy, na kterých nepoznáte, že to kdysi nějaká fanfikce byla. A to je dáno také tím, že si povídkáři vybrali něco ze světa knih, které milují a rozvinuli si svůj vlastní příběh. Takovým tleskám a takové podporuju a budu jejich knihy ráda číst. Ono to i na tom celkovém pojetí knihy bude znát, věřte mi.

Tak jako tak to byla právě fanfikce, co mě dovedla ke psaní, k většímu čtení, k blogování. Ne nadarmo se říká, že všechno má svůj důvod. V současné době mám rozepsané dvě knihy. Hlavně pro sebe, pro radost ze psaní a pro radost těch, kteří by si to rádi přečetli. Jestli je někdy dokončím? Doufám, že ano. Už teď se mi v hlavě tlačí další nápady, které bych ráda rozepsala. Horší ovšem je, že bych se měla zaměřit na psaní diplomové práce. A do té se mi po čertech nechce…