Jarní dumání (6)

Tentokrát tu máme šestou zastávku jarní dumání. Jestli nevíte, co to dumání vůbec je a chtěli byste o něm vědět více, podívejte se sem. Jelikož jsem dneska dočetla Insurgent a jsem z něj naprosto mimo (protože je to prostě úžasná kniha!), píšu svůj příspěvek až teď. Snad to zase tolik nevadí. A na co se podíváme tentokrát?

Milostné trojúhelníky

V poslední době se na poli young adult stalo již zvykem, že příběh bez nějakého milostného trojúhelníku už prostě není to pravé ořechové. Mám takový pocit, že tenhle trend tu sice byl vždycky – přece jenom je někdy dechberoucí sledovat vnitřní zápas hlavní hrdinky při rozhodování se, koho si teda vybere – ale mnohem více jej zpropagovalo již milionkrát zmiňované Stmívání. Tehdy si musela Bella vybírat mezi krásným upírem a vlkodlakem.

A teď je tenhle princip cpán pomalu do každé knihy pro dospívající, protože bez něj to není cool. Čtenářky přece netouží po ničem jiném, než být právě onou hrdinkou a rozhodovat se mezi dvěma, někdy i třemi, čtyřmi, pěti, šesti zástupci opačného pohlaví, protože to je přece úžasný pocit. Být na roztrhání. Upřímně, nemyslím si, že by dospívající děvčata byla takhle povrchní.

Jasně, i já si občas přeju, aby mi u dveří domu zazvonil nějaký pěkný kousek a řekl mi, že jsem jeho jediná a pravá láska… hned za ním by se mohl objevit další takový řízek a prohlásit totéž… jenže to jsou jen takové ty lehce naivní sny, které vám mají zlepšit náladu. Nemají ve vás při čtení vyvolat silnou frustraci jenom proto, že si proboha hrdinka nemůže vybrat, i když vy už máte vybráno sakra dlouho… anebo jste v pozici, kdy autorka oba hrdiny vykreslila tak, že se stejně jako hrdinka prostě nemůžete rozhodnout. Stalo se mi už obojí. A je to strašné. I když jde jen o hloupou knihu, řeknete si.

A právě pro to, že jde jen o knižní příběh, mi už různé milostné trojúhelníky a mnohoúheníky lezou krkem. Stejně tak mi leze krkem i láska jako trám od první stránky knihy, či naprostá obsese. Mám ráda příběhy, v nichž k sobě hrdinové pomalu hledají cestu, kdy se poznávají, nemají se rádi, ale nakonec to mezi nimi zajiskří. A když už si k sobě tu cestu najdou, nechci, aby se zase rozešli jenom proto, že se tam najednou objevil někdo třetí, kdo má zamíchat kartami, aby to bylo zajímavější. Už jsem z toho otrávená.

V tomhle směru jsem asi beznadějný romantik a dosti naivní. Prostě mám ráda příběhy, kde když už se dva dají dohromady, tak spolu i přes nějaké ty překážky zůstanou. Možná není jejich vztah stroprocentní, rozejdou se, ale nakonec jsou zase spolu. Líbí se mi, když se podporují, když si věří. Tohle mě prostě baví číst. Je to možná nereálné, ale navozuje to ve mně pocit, že i takové vztahy třeba můžou být. I když je to jenom v té pitomé knize. Nemám ráda, když hrdinka skáče od jednoho k druhému a nemůže si vybrat. Vždycky si říkám, co na ní pak ti kluci vůbec vidí. Pak mám chuť profackovat ji, i je, autorku a někdy i sebe, abych se vzpamatovala a zase to tak neprožívala.

Nejspíš si říkáte, proč já vůbec ty YA knihy čtu, když mě ty mnohoúhelníky tak žerou. Abych pravdu řekla, víc mi ty knihy sedí. U adult knih žánru paranormal romance či urban fantasy mám pár svých oblíbených, či další oblíbené hledám, ale převážně se nemůžu smířit s tím, že i když jde o nějaké to paranormálno, je to také okořeněné pořádnou dávkou sexu. Ve všech možných i nemožných polohách a na všech možných i nemožných místech či situacích.

Proto mám radši adult knihy, v nichž je to prostě hezky vyvážené, od všeho trošku. Mám ráda to jiskření, ten pocit, že víte, že se něco stane a celých dejme tomu 250 stránek čekáte, než k tomu dojde. Nějak mi prostě nesedí knihy, kde si to všichni rozdávají co chvíli, protože to je přece sexy. Jasně, je to prostě takový žánr a když se mi to nelíbí, tak bych měla zkusit klasickou beletrii, že. Ale proč bych nemohla mít obyčejnou adult urban fantasy, která je přesně podle mého gusta? Se vším všudy? A jsem ráda, že pár takový sérií jsem už našla – viz Kate Daniels, Elemental Assassin…

Aby byla kniha dobrá jak po zápletkové stránce, tak i po té romantické, nemusí se hrdinka rozhodovat mezi dvěma muži. Nemusí tam být žádný milostný trojúhelník. Právě takové knihy jsou mezi všemi ostatními unikátní. U takových knih si člověk spíš zapamatuje, kdo k sobě opravdu patří. Ve většině případů se jen čtenáři dělí na různé tábory, které podporují toho či onoho hrdinu a nakonec zůstane vždycky jeden tábor zklamaný, když si hrdinka vybere toho druhého. Nejhorší případy jsou ovšem ty, kdy se většina čtenářů přiklání k tomu, který na konec zjevně zůstane na ocet, protože autorka už má od začátku jasno, kdo je vyvovelný naší vyvolené a toho druhého tam dala jen do počtu – viz fiasko jménem Andrea Cremer.

Jsem blázen. Mám ráda hezky vyvážené knihy, silné hrdiny, kteří když už se dají dohromady, tak se vzájemně podporují a bojují bok po boku. Mám ráda silné vztahy, kdy se jeden může na druhého spolehnout, a to i když jim to skřípe. Mám ráda skrytou touhu, ukradené polibky, objímaní a pořádnou dávku jiskření. Když už má mít kniha nějaký milostný trojúhelník, tak jsem ráda, když je proveden hezky, rozumně, ne násilně a pro efekt. Právě proto mě baví číst stále nové a nové knihy a hledat právě to, co mi sedí a co doporučuju dál.

A jak jste na tom s milostnými mnohoúhelníky vy?