Podzimní dumání (5)

Přináším mám v pořadí již pátý příspěvek do tohoto podzimního meme, které jste si v prázdninové podobě velice oblíbili. Doufám, že se s námi podělíte o svůj názor.

Přečetla jsem toho hodně a ne všechno si mě dokázalo získat. Nejspíš i proto si některých knih a knižních sérií vážím víc a už navždy zůstanou v mém srdci. Budu je doporučovat všem ve svém okolí a tvrdošíjně trvat na tom, že jsou výborné a že si je prostě přečíst musíte.

Možná vás překvapím, ale mezi mé největší srdcovky patří klasické české pohádky. Miluju pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Hned v závěsu za nimi jsou klasické Disneyovky, které samozřejmě existují i v knižní podobě – konkrétně nedám dopustit na Medvídka Pú. Pohádky bratří Grimmů mě vždycky spíš děsily. Nesmím zapomenout ještě na Hanse Christiana Andersena. U pohádky Statečný cínový vojáček jsem vždycky brečela a chtěla jsem, aby všechno dopadlo jinak. O Malé mořské víle nemluvě.

Od pohádek se přesunu k největší knižní lásce mého života. Ano, řeč je o Harrym. Nikdy nezapomenu na první den, kdy mi ho kamarádka půjčila a já hned ten den začala číst – a nemohla se odtrhnout. A od té doby se to se mnou táhne. Osobně si myslím, že Harry Potter je nejlepší knižní série všech dob. Nemusíte se mnou souhlasit, ale mně to nevadí. J.K. je skvělá spisovatelka. Dokázala do knihy zakomponovat úplně všechno – dobrodružství, přátelství, lásku, dětství i dospělost, strasti a slasti života, smrt blízkých, odvahu. Spolu s Harrym jsem dospívala a prožívala s ním jeho život. Toužila jsem bydlet v Bradavicích, mít vlastní kouzelnou hůlku, umět lítat na koštěti, bojovat proti zlu. Díky J.K. a jejím knihám jsem prožila vážně „kouzelné“ dětství a jsem za to vděčná. Série o Harrym je právě tím, na co nedám dopustit a budu ji bránit zuby nehty před všemi posměváčky a rýpaly. Jsem správný Potteromaniak a jsem na to pyšná.

O další sérii jsem toho napovídala až až. Vyskakuje to na vás na blogu snad odevšad. Určitě víte, o čem mluvím. O Mediátorovi od Meg Cabot. Láska mého života. Ani nevím, kdy přesně jsem se dostala k prvnímu dílu, ale je to už vážně dlouho. Bylo to mé první setkání s YA literaturou jako takovou… a taky s Meg Cabot. Kdybych četla Mediátora v pozdějším věku, nejspíš by mě tolik neuchvátil, ale tehdy šlo o nejlepší sérii pro dospívající, jakou jsem kdy četla a Jesseho kouzlu jsem naprosto propadla, až jsem Suze záviděla. Možná to není nejúžasnější série všech dob, ale pro mě má zvláštní kouzlo. Všem vždycky doporučju přečíst si Mediátora… a potom až ten zbytek. Meg Cabot je dle mého názoru nejlepší autorka knih pro dospívající. Má skvělé nápady a její hrdinky jako by čtenářkám mluvily z duše. To na Meg obdivuju a mám ji moc ráda.

A pak se dostáváme k poslednímu mezníku knižních srdcovek. Ačkoliv sérii Stmívání už tolik neholduju, pořád má místo v mém srdci. Stmívání jsem objevila dávno předtím, než se z knih stala taková hitovka. Bez studu přiznávám, že jsem četla první díl se zatajeným dechem a vzdychala nad dokonalým Edwardem. Byla jsem z té knihy úplně hotová. Na mou duši, na psí uši. Postupem času ale mé okouzlení opadalo a poslední díl jsem četla už jenom s pocitem, že potřebuju vědět, jak celá tahle šlamastyka skončí, protože jsem si uvědomovala, co je Stmívání zač. Dnešní YA literatura čerpá právě z úspěchu Stmívání, proto si myslím, že je důležité přečíst si nejprve Stmívání, než budete číst něco jiného.

Mám plno oblíbených knih a u plno z nich si kolikrát sednu a pročítám si své oblíbené pasáže – a tlemím se, jak lečo. Nejčastěji to dělávám právě u Mediátora a Harryho Pottera. A už několikrát jsem litovala toho, že si tyhle série nemůžu užít pěkně od začátku, aniž bych věděla, co se stane. Tohle všem začínajícím čtenářům závidím.