Nejděsivější NEJ (5)

Čtvrtý příspěvek do podzimního děsivého meme. Pokud se do něj chcete také zapojit, podívejte se na tuto stránku.

Autonehoda
Už ani nevím, kolik mi bylo – tipovala bych to na jedenáct let – ale byla jsem svědkem autonehody, dosti ošklivé autonehody. A tehdy jsem spolu s ostatními poskytovala první pomoc osobám z havarovaného auta. Řeknu vám, že šlo o jeden z nejděsivějších zážitků. Ještě dneska vidím, jak zranění vypadali a kolik krve všude bylo.

Cesta do a ze školy
Když jsem ještě chodívala na střední školu, mívala jsem hodiny na sedmou hodinu ráno, nebo až pozdě do pěti hodin odpoledne – v zimě už v tu dobu bývala tma. Náš gympl je totiž postavený v romské části města a chodit skrz tohle místo po tmě… no, snad si dokážete představit ty myšlenky a obavy. Na druhou stranu mě tyhlety cesty do a ze školy naučily zase se tolik nebát. Když jsem se například procházela večer po ulici v New Yorku, netřásla jsem se strachy.

Sledování
Já vám nevím, jestli už trpím stihomamem nebo co, ale kolikrát mám pocit, že mě někdo sleduje. Určitě se vám to stává taky. Ani nemusíte jít nějakou temnou uličkou pozdě v noci a úplně sami, mně stačí, když jde někdo za mnou a já začnu mít ten divný pocit. Následně přidám do kroku a doufám, že je to jenom výplod mojí fantazije a nikdo mě nesleduje.

Smrt blízké osoby

Můj táta měl před prázdninami infarkt a řeknu vám, že když mi volal z nemocnice, byla jsem z toho všeho tak vykolejená, že jsem si myslela, že umírá (v prvé řadě mi neřekl, že to byl infarkt, jenom že je v nemocnici). Byla to nejhorší hodina mého života, dokud mi nezavolala mamka a neřekla, že šlo jenom o infarkt. Ty pocity a myšlenky se ani nedají popsat.

Stezka odvahy

Tohle spíš patří do nejpříjemnějšího děsivého zážitku. Jako malá jsem milovala stezky odvahy, které jsme podnikali vždycky o letních prázdninách – v noci, v temném lese, na vesnici. Naprosto jsem si je užívala. Musím říct, že má sestřenice byla opravdu kreativní a pokaždé přišla s něčím pěkně děsivým.