>Aréna smrti – shrnutí

Možná jste už četli mé rekapitulace jednotlivých částí knihy – první část, druhá část, třetí část. Jednalo se spíš o „výkřiky do tmy“, mé reakce při čtení. Řeknu vám, že byl docela kumšt sedět s knihou, vedle sebe papír a zapisovat si své myšlenky a pocity po každé kapitole. A bylo zajímavé si po dočtení knihy zpětně své reakce přečíst. Momentálně mám za sebou přečtenou už i druhou knihu a čtu třetí, takže jsem měla možnost se na první díl podívat trošku s odstupem.

Rozhodla jsem se sepsat „rozbor“ svých myšlenek ohledně první knihy, dřív než napíšu samotnou recenzi. Jsem si vědoma toho, že mnoho z vás nebude s mými postřehy souhlasit a třeba se jim nebudou líbit. Takhle to prostě chodí. Každý jsme jinaký, každému z nás sedí něco jiného. Já vás jenom prosím, abyste zkusili zvážit mé argumenty, názory, a přijaly je takové, jaké jsou. Nesnažím se změnit váš názor na knihu, jen se chci podělit o ten svůj. Budu ráda, když si tohle mé shrnutí přečtete a napíšete mi, co se vám na knize líbilo a nelíbilo. Nehodnoťte můj názor, a když už, tak normálně, ne žádné výkřiky, jak neskutečně trapná jsem. Nemyslím si, že bych se toho od vás dočkala, protože si o svých čtenářích chci myslet jenom to dobré, ale pro jistotu…

Tento článek bude opět vysoce spoileroidní, proto jej nečtěte, pokud jste už se čtením jedničky neskončili. A prosím, v komentářích nezmiňujte nic z druhé knihy, protože ne všichni ji už četli a nemusí vědět co a proč se stalo. Díky. Omlouvám se za délku článku, ale já když se rozepíšu a začnu své myšlenky a postřehy někam psát, píšu a píšu a píšu… a takhle to prostě potom dopadá.

Nebudu lhát, když řeknu, že jsem do téhle knižní série vkládala hodně nadějí a zároveň jsem se obávala, jestli se mi bude líbit. Přece jenom jsem ze všech stran slyšela, jak je tahle série úžasná a já si říkala, co kdyby se mi nelíbila? Co kdyby?

Musím říct, že Suzanne dokázala svým vykreslením dystopického světa něco úžasného. Chápu, co tolik lidí na téhle knize baví. Představa nového světa, kde jsou lidé rozdělení do 12 kolonií v čele s totalitní vládou Kapitolu, kdy se každý rok pořádají Hladové hry, aby se podrobeným krajům ukázalo, kdo je tady pánem, je vážně zvrácená. A tohle právě tolik lidí fascinuje.

Každý z nás má jiné životní zkušenosti a právě díky těmto zkušenostem se na svět okolo sebe dívá jinak. Nikdo ho nevidí stejně. Samozřejmě můžeme představu toho druhého alespoň do určité míry chápat. Tahle moderní společnost, dnešní mladá generace, a obvzláště ta americká, nezažila žádnou krutou nadvládu, tvrdý režim, totalitu… a myslím si, že právě proto jsou dystopické knihy tolik oblíbené a fascinující. Nebudu tady vykládat, jak si takový svět dokážu představit a jak jsem na morální výši, protože to prostě není pravda a nemám to zapotřebí. Já jsem žádnou totalitu nezažila, díky bohu, takže nevím, jaké to bylo. Můžu se jenom dohadovat. Ovšem jakýkoliv totalitní režim mi připadá zvrácený.

Lidé by měli být svobodní. Ano, ve společnosti by měla existovat jasně daná práva a povinnosti, jinak by se vše okolo zhroutilo, ovšem bránit lidem ve svobodném rozhodování a konání je hnus, velebnosti. Při čtení příběhu mě napadaly právě takové myšlenky – jak může být svět takhle zvrácený. Jak je možné, že lidé dovolí, aby se vůbec něco jako jsou Hladové hry vůbec konalo. Strach, říkáte? Ale strach v lidech přece probouzí odvahu. Jen když dokážete překonat strach, stanete se odvážnými a začnete něco dělat.

Tohle je právě jeden z těch knižních příběhů, kdy i po čtení neustále o knize přemýslíte. Kladete si plno otázek a pořád si v hlavě přehrávatě děj. Uvažujete, co kdyby a snažíte se odhalit pravdu, která je tak dobře schovaná a přesto na dosah. Já jsem po dočtení jedničky byla do jisté míry i zklamaná celým vývojem událostí a říkala si, co bude dál. A hlavně, je pravda, že už žádný Třináctý kraj neexistuje?

Postav bylo v knize opravdu hodně. Někdy se na scéně střídaly tak rychle, že jsem si některé z nich ani nedokázala zapamatovat a měla jsem v nich mišmaš. Ale zaměřím se na pár hlavních postav, které znáte.

Hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu – Katniss. Musím vás nejspíš zklamat, ale moc k srdci mi nepřirostla. Je jinačí, než jsem si ji představovala. Jakou jsem měla představu? Ani pořádně nevím. Prostě jenom nebyla taková, jaká by mi úplně seděla. Přesto souhlasím se všemi těmi z vás, kteří o Katniss říkají, že je jako hrdinka opravdu výborná. Obdivuju ji za to, že se do her přihlásila namísto své malé sestry, že se dokázala o rodinu postarat, když bylo nejhůř. Obdivuji, jak se s celým nepřátelským světem dokázala poprat, i když s ní hned v několika věcech nesouhlasím. Obdivuji, že v aréně dokázala přežít. Přesto mi není zase až tak sympatická. Na můj vkus je až příliš tvrdá a v některých věcech opravdu necitelná. Ano, chápu její tvrdost a nedostatek vcítění. Neměla zrovna jednoduchý život a to všechno se na ní podepsalo. Stejně tak do jisté míry chápu její chování před hrami i během her, ale nesouhlasím s ním. Hlavně nesouhlasím s jejím postojem k Peetovi. Neříkám, že mu měla bezmezně věřit, ale ta její nedůvěra a paranoidní chování bylo na můj vkus prostě přehnané.

Pekařův syn, Peeta, druhý splátce Dvanáctého kraje… je moje nejoblíbenější postava prvního dílu. Je naprosto úžasný a upřímně nechápu, že ho někdo nemůže mít rád. Peeta není typický hrdina. Ano, možná má svaly, ale nikdy se neučil lovit, klást pasti a ano, i uživit rodinu. Neumí to, protože se o to nemusel nikdy starat. Ale ani on se neměl zase tak strašně dobře. Líbí se mi, jaký je. Ví, že není zase tak dobrý jako ostatní, přesto je do Katniss tak zamilovaný, že ji chce za každou cenu chránit. A nemůžete mu upřít, že je opravdu chytrý a vynalézavý. Navíc má v sobě takovou tu lidskou čistotu. I když jde do hry, chce si zachovat sám sebe, nechce být nikým ovládaný. A ano, umí to skvěle se slovy. Tak skvěle, že člověk někdy neví, na čem je. Přesto jsem o něm během čtení knihy nepochybovala. Tušila jsem, že má pro své činy nějaký důvod. Myslím, že každý z nás si v knize vybere vždycky nějakou postavu, které fandí ze všech sil a když se mu děje nějaké příkoří, strašně mu to vadí. No, tak já jsem takovéhle pocity zažívala s Peetou. I proto nemám Katniss ráda. Vím, že chudák neměla na vybranou, ale i přesto svými činy jenom Peetovi ubližovala. Ať už vědomě nebo nevědomě, ať už chtěla nebo ne. Věřím, že se to fanouškům Katniss nebude líbit, ale já fandím hlavně Peetovi. Protože se mi svou osobností strašně líbí. Ano, možná jsem nenapravitelná romantička, ale málokdo je pro lásku ochotný obětovat všechno. A že to Peeta neustále dokazuje.

Haymitch, jediný žijící výherce her v Dvanáctém kraji. Věčně ožralý a neurvalý chlap, který v alkoholu zapíjí hrůzné okamžiky z arény i mimo ní. Přestože Haymitch vypadá jako hrubián, je vykutálený. Ví, co a jak a umí v tom chodit. Možná se ne vžycky dokáže chovat patřičně, ale čert to vem. Když je udrží naživu, tak ať si chlastá. Můžeme se zatím jenom domýšlet toho, co v aréně prožil a co se mu dělo po jejím skončení. Když na vás jednou Kapitol sáhne, už mu neuniknete.

Co říct k dalším postavám ve zkratce, abych se zase nějak strašně nerozepisovala. O rodině Katniss toho zase tak moc nevíme. Matka po smrti otce propadla depresi, což je pochopitelné, ale taky se mohla sebrat mnohem dřív. Prim je malé kachňátko, které mají všichni v okolí rádi. Hurikán (aka Gale) tam zase tak moc nebyl, takže nevím, jestli za to stojí nebo be. Spíš mě jen neustálé „Co by si asi tak pomyslel Hurikán? Určitě by se mu to nezamlouvalo…“ dráždilo a štvalo. Protože než přišly hry, tak se o něj Katniss nijak extra citově nezajímala. Ovšem, když do života vstoupí něco jako boj na život a na smrt, člověk začne o jistých věcech najednou přemýšlet. Uvidíme, co se z Hurikána vyklube. 

Jednotlivé splátce krajů… jsem si zase tak moc nezapamatovala. Routy mi samozřejmě bylo strašně líto a při onom momentu jsem brečela. Ale bylo to docela předvídatelné. Do konce druhé části knihy bylo jasné, že prostě všichni zemřou, aby mohl žít jenom jeden. Cinna a jeho „kouzelnický“ tým stál za to, hlavně tedy Cinna – jediná opravdu přátelská tvář v okolí. Cetkie byla pravá odchovankyně Kapitolu, která sledovala hlavně sebe a své zájmy.

Konečně se dostávám k překladu. V době, kdy jsem ještě knihu neměla přečtenou, tloukla jsem si na čelo a říkala, proč proboha Češi přišli s novým názvem knihy? Proč to prostě nenazvali jenom Hladové hry? Proč z toho udělali Hugner Games – Aréna smrti? Jenže to bylo dříve. Víte, co vám řeknu teď? Myslím, že český název knihu mnohem líp vystihuje. V angličtině název Hunger Games líp vyzní, v češtině mi Hladové hry znějí prostě podivně. Kdežto Aréna smrti slibuje něco drsného. Navíc tahle aréna smrti není jenom uvnitř her, ale i mimo ni, mezi lidmi… Takže palec nahoru za název.

Ovšem palec dolů za počešťování jmen. Ne, nemám to ráda, zabíjí to postavy. Sice to u některých knih chápu, někde to i vítám, tady mi to však vadí. Chápu, že každý kraj se zabývá nějakou činností a podle toho jsou i uzpůsobena jména jejich obyvatel. Ostatně v angličtině je Gale hurikán, vichřice, bouřka; Ru je zase v češtině kytička routa. Takže ano, chápu že se český překlad snažil okopírovat smysl původních jmen. Co mi však vadí je, že pak nejsou takhle přeložena všechna jména všech postav. Přijde mi hloupé, že tu máme Hurikána a pak tu máme Peetu. Máme tu Mlata a máme tu Katniss. Říkáte, že například Katniss nemá žádný český ekvivalent a že by to prostě nešlo? Víte, co bych udělala já? Nechala bych jména tak, jak jsou a ze začátku bych k nim třeba přidala nějaká vysvětlení, poznámky pod čarou, co tím vlastně autorka myslela a proč. Nebylo by to poprvé, co jsem něco takového v knize viděla a myslím, že by to bylo mnohem lepší, než tady tenhle mišmaš.

Přesto musím říct, že se mi český překlad knihy líbil. Líbily se mi tak i některá typicky česká slovní spojení z hovorové verze jazyka. Tohle jsem při čtení děje vážně ocenila.

No a blížíme se k poslednímu bodu tohoto mého shrnutí. Nějaké mé postřehy ke knize a ději.

Kniha mi připadá jako hardcore verze pořadu Kdo přežije. Ať už přímo v herní aréně nebo mimo ní. Při čtení této knihy je strašně důležité, abyste četli větu za větou a nepřeskakovali, protože vám tak unikne něco důležitého. Větina příběhů je psaná tak, že když vynecháte třeba jeden odstavec, dva, nic se nestane. Tady vynecháte jednu větu a už tu druhou nechápete. Důležité věci jsou zde řečeny kolikrát jakoby mimochodem.

Co mě ale hodně na příběhu trápí, je ta nečinnost obyvatel. Kladu si otázku, jak je možné, že se za celých 74 let nedokázal nikdo postavit systému. Že nikdo nesebral odvahu na to, aby začal něco pořádně bojkotovat. Ano, už vím, co se bude dít v dalších dílech, ale i tak mi to při čtení jedničky prostě vrtalo hlavou. Lidé přece nejsou jenom hloupé ovce jdoucí na porážku. Já jsem povahou rebel. Kdybych žila v nějakém totalitním režimu, nejspíš bych hodně rychle přišla o život. Nejsem prostě zvyklá sedět jen tak se založenýma rukama a nic nedělat. Ze všeho nejvíc nesnáším nějakou nespravedlnost a snažím se něco změnit. I proto mi vždycky vadí, když někdo nečinně sedí a nic prostě… Chápu, že jakákoliv revolta chce čas a že lidé prostě mají strach, přesto mě to v knihách vždycky vytáčí. Taková jsem já.

Celkové pojetí příběhu je dosti depresivní. Připadá mi, jako by snad neexistovala ani nějaká jiskřička naděje. Nikde nic. Jenom frustrace a deprese. Plno mrtvých, plno neviditelného nesouhlasu… ale šance na zlepšení téměř nulová. Tedy prozatím…

Nevím, kniha je opravdu výborná. Její čtení mě bavilo. Ale bohužel na mě neudělala tak obrovský dojem. Nejspíš to bude z části tím, že mi Katniss až tak úplně nesedí a že mi celý příběh přijde až příliš smutný a nevyhnutelný.

Doufám, že jsem vás těmi svými dlouhatánskými větami nezabila a že ještě žijete. Řekla jsem si, že když už nějaké putování, tak pořádně. Snad se vám to shrnutí alespoň trochu líbilo a nebudete mě chtít za mé názory kamenovat. Nezapomínejte, že je to jenom kniha. Ovšem všichni, kteří zbožňují Peetu tak jako já, mají u mě velké plus 😀

Pozn.: Je dost dobře možné, že mám v textu chyby, ale už se mi je nechce kontrolovat, tak se na ně taky vyprdněte. Snad pochopíte, co jsem se snažila říct.