>Quote of the Week (6)

Quote of the Week je týdenní meme, které pořádá Judit a má své místo na blogu každou sobotu.

Upozornění: Vybrané momenty vám můžou naspoilerovat děj, proto si je čtěte pouze na vlastní nebezpečí.

The Replacement
Brenna Yovanoff

Vtipný moment:
„Hej, škaredko,“ řekla a sáhla na mě, aby mi mohla rozcuchat vlasy. „Jsi doma brzo.“

„Proč mu říkáš škaredko?“

„Když byl miminko, byl tou nejošklivější věcí, jakou jsem kdy viděla. Celý žlutý a vrásčitý. A měl zuby.“ Pustila mě a otočila se směrem k pracovně. „Úplně všechny, že mami?“

„Stejně jako Richard III.,“ zavolala moje máma nazpátek.

Janice se na mě stále dívala, krčila se u stolu, jako by měla hlad. „No, už není tak ošklivý.“

„Jdu nahoru,“ řekl jsem a zatlačil jsem židli zpátky.

Romantický moment:
„Je tu ještě něco, co ti chci říct.“
„Tak mi to řekni.“

„Mám tě rád.“ Když jsem to řekl nahlas, připadalo mi to přiznání beznadějné a nevyhnutelné, jako bych konečně přišel na něco, na co jsem dosud jen myslel, ale nenalezl pro to ta správná slova. Ale cítil jsem to tak, protože to byla pravda.

Její smích byl nedůvěřivý. „Ty co?“

Podíval jsem se na zem, do tmy, na mrholící oblohu a vlastně kamkoliv jinam, jen ne na ni. „Mám tě rád. Hodně.“ Když jsem se na ni konečně podíval, obličej mi celý hořel a bylo těžké se na ni dívat.

Zkoumala mě přimhouřenýma očima. Pak zkřížila paže. „Tohle je vážně nevhodné místo pro tuhle konverzaci.“

„Já vím. Ale i tak tě mám rád.“

Říct to potřetí bylo jako prolomení nějakého kouzla. Její tvář zjemněla a zároveň jakoby se vzdálila. „Neříkej to, pokud to tak nemyslíš.“

„Neříkám nic, co nemyslím vážně.“ Naklonil jsem se blíž a znovu ucítil vůni kovu. „Sundej si ten řetízek.“

„Proč?“

„Protože pokud to neuděláš, nemůžu tě políbit.“

Silný moment:
Ležel jsem na zádech v mokré trávě. Země byla studená i přes mou bundu a já jsem zavřel oči, abych tak utlumil mrholení a rýsující se tvary budov. Tohle bylo místo, kde bylo všechno v mém životě jasně rozdělné. Moje máma, táta a Emma zmizeli za dvojitými dveřmi každou neděli a já jsem zůstal venku.

Nezáleželo na tom, kolik omalovánek s Davidem a Goliášem jsem vybarvil nebo jak moc se otec snažil, aby všechno vypadalo normálně a v pořádku. Čistá pravda byla, že má rodina byla v kostele, pod kostelní věží, a to bylo místo, kam jsem já jít nemohl.

(…)

Přešel jsem trávník a už jsem byl na svěcené půdě dřív, než bych mohl změnit názor. Jakmile jsem na svěcenou půdu vstoupil, přišla ta bolest jako vždycky. Mé tváře a čelo začalo hořet a já jsem rychle couvnul.

Tak strašně jsem chtěl, aby ta země měla jinou pravdu – tu mou pravdu, ale církev se nikdy nepletla. Nešlo to změnit. Bolelo to jako elektrický šok, protože žádný speciální elixír, či množství přesvědčení a víry, ze mě nemohlo udělat něco, co nejsem.

…

Přestože je kniha obsahově hodně divná, rozhodla jsem se z ní dneska vybrat tři úryvky.  Vtipný moment mi dal hodně zabrat, protože jsem si nemohla vybavit jedinou vážně vtipnou scénu.