Monumentní měsíc (8)

Mario Scietto byl ve svém podzemním bunkru připravený na jakoukoli katastrofu. Na apokalypsu, která se snesla na Monument v Coloradu však připravený nebyl… Příběh se odehrává souběžně s druhým dílem série a přibližuje, co se stalo Josii.

CO ŘÍKÁ MARIO SCIETTO
~ ČÁST PRVNÍ ~

12. říjen 2024

 

Řekl bych, že to už stačí. No tak! To stačí! Stačí!

Krucinál, Annette, tohle byli první lidé, které jsem za ty dva týdny od chvíle, kdy začala tahle strašná noční můra, viděl! Já vím, já vím, co bys řekla, ale ne. Jsi moje žena a já tě neopustím. Tečka. Konečná. Hele, nemůžu ti ani vykopat hrob. Nemůžu tě pohřbít! Co mám asi tak dělat s tvým tělem?

Jestli tvoje tělo začne páchnout, tak asi budu čuchat ten smrad.

Takže ano, jsem hloupý stařec. Starý hlupák. Vybral jsem si, že zůstanu s tvou mrtvolou, místo abych se vydal na cestu s pěti báječnými dětmi.

Nakonec museli odejít. Vypotřebovali by nám všechnu elektřinu. Snědli by v krytu všechno jídlo.

Ale co, mně by to nevadilo. Ty víš, že by mi to nevadilo.

Ano, ano. Jsem hlupák.

Každopádně chtěly odejít. Ten kluk Niko udělal dobře. Rozhodl se odvézt děti do Denveru a najít jejich rodiče. Je to hrdina. Je hezké vidět, že puberťáci taky někdy za něco stojí.

 

Zbylo nám jen 138 ampér-hodin. Vidíš? Co jsem říkal. Vypotřebovali moc energie. A nejsi teď ráda, že jsme investovali do Xantrexu? Zachránil nás, přesně tak. Zachránil ty děti. Dostaly se tak ze zamořeného ovzduší do čistého podzemního krytu s filtrovaným vzduchem a horkou vodou.

Ze sprchy byli nadšení. A potřebovali ji! Tam venku šli černočernou tmou, snažili se dostat na letiště přes zem plnou šílenců, co jdou po krvi. Páchli strachem, Annette. Strach je cítit. Páchne stejně jako dech předtím, než člověk začne zvracet, nemyslíš?

Teď už jsou pryč a já mám zase dost elektřiny. Abych tu seděl. Abych si ohřál skrovné jídlo. Abych ležel ve tmě a myslel na ty děti tam venku. Abych byl sám, Annette. V hlavě slyším tvůj hlas a za společnost mám jen tvoje těžké mrtvé tělo.

 

Už dost, proboha. To stačí. Už mlč! Nebo stiskni kohoutek, jestli je ti tak mizerně. Do toho, skonči to!

 

Dokážeš si představit, že ty děti chytil náš nový soused Brad Landry? On a jeho syn, ten malý zmetek – to byl ten, co upálil ocas Bubbovi. Ti dva tam venku vykopali jámu a ty děti do ní spadly.

Dobře mu tak, že umřel. Byla s nimi jedna holka. Měla skupinu nula. Zešílela a zabila Landryho. Viděl jsem ho. Pusu měl dokořán a byl šedý jako mramor. Tuhý jako socha. Vykrvácel. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl.

Kdybych neviděl světlici, kterou ty děti vystřelily, teď už by byly mrtvé. O tom si nic nenalhávej, Annette.

Takže teď už víme proč, že?

Když jsem dostal vnuknutí, abychom postavili tenhle kryt, Annette, věděl jsem, že to tak má být. A ty jsi se do toho pustila se mnou, Bůh ti žehnej, a my to postavili! A Susie se nám smála. Hodně lidí se nám smálo. Ale nám na tom nesešlo, viď? Je to jenom koníček, říkali jsme lidem. Chceme být prostě připravení, vtipkovali jsme. Koupil jsem ale čističku vzduchu z druhé ruky? Ne. Skrblili jsme za generátor na solární pohon? Ne. Protože v duchu jsem věděl, že existuje důvod, proč ten kryt postavit, a tím důvodem byly ty děti!

Takže tak to je. Kryt posloužil svému účelu a tím to končí, Annette. Půjdu za nimi. Odejdu odtud! Už tu dál nedokážu jen tak sedět. Komu záleží na tomhle krytu a zásobách a na tom, že funguje naprosto perfektně? Svému účelu posloužil a já tu teď už nemůžu dál zůstat. Příběh skončil.

 

Proteinové koktejly a tyčinky, vločky, zápalky, deky, balík první pomoci, balíčky s ovesnou kaší, dva galony vody, chlorové tablety, jódové tablety, náhradní ponožky a pistole. Batoh je těžký, ale jak dopiju vodu, bude o dost lehčí.

Stan vzít nemůžu. Je moc těžký. Jedna noc tam venku mě nezabije, a jestli ano, tak ať. Mám taky plynovou masku, ale tu mám jen proto, kdybych ji chtěl s někým za něco vyměnit. Nebo ji můžu někomu věnovat, pokud mi to tak přijde správné. Jak proboha přišli na ten zvrácený nápad s krevními skupinami? Je to hnus, Annette. Jen se podívej, co se stalo. Nejspíš to měli v úmyslu použít na nepřítele a teď jejich chemické zbraně uvrhly do pekel nás.

Dvě hole, kvůli stabilitě. To poslední, co potřebuju, je zlomit si kyčel! Jsem pomalý, to vím. Ale dokážu to, když budu jednoduše klást jednu nohu před druhou. Všichni to takhle dokážeme, ne?

Dvě čelovky a lucerna.

A ano, možná, jen možná se s těmi dětmi zase shledám. To by bylo příjemné překvapení. Možná budou právě odpočívat a já je najdu.

Zatracená naděje. Dělá blázny ze starochů, kteří vědí moc dobře, že takhle to nikdy nebývá.

 

Sbohem, lásko. Jsem připravený vyrazit. Tenhle kryt se stane tvým hrobem, Annette. Pohřbívám tě. Pohřbívám tě tu, v tomhle úkrytu, který jsme vybudovali ruku v ruce a na který jsme šetřili. Když to vezmeš kolem a kolem, milovali jsme se. Nemyslím, že bychom se dokázali milovat ještě víc.

Nikdy by mě ani nenapadlo, že v životě podniknu ještě nějaké dobrodružství. Ale jak se ukázalo, podniknu ho. Sbohem, má ženo. Jistě se brzy shledáme. Miluju tě, moje nádherná, zestárlá holčičko. Sbohem.

 

„Hej! Haló! Kdo je tam? Kdo je to? Mám zbraň. Varuju vás!“

„Néé za mnou.“

„Počkat… Ty jsi to děvče. Jessica! Ne, Jamie. Josie! Počkej!“

„Ne za mnoou!“

„Neboj. Nepůjdu za tebou. Ale, Josie, mám pro tebe vzkaz. Niko odešel a nechal mi pro tebe vzkaz. Nasaď si masku. Tady. Na. Mám masku. Tuhle masku. Filtruje jed. To kvůli jedu ve vzduchu teď blouzníš.

Nasaď si masku. Dám ti ten vzkaz.

Udělej to! Nasaď si masku. Bude ti pak lépe. Neodcházej!“

 

Ach, bože… Ahoj, zlato, jsem doma! Já vím, je to trapné. Vždyť jsem právě odešel! Ale nahoře je ta dívka. Hrabe se v odpadcích. Ta dívka, co z ní byl Niko tak naměkko. Má skupinu nula, takže teď šílí. To je ta, co zabila Brada Landryho.

Dobrý bože, srdce mi bije strašně rychle. Musím se na chvíli posadit.

Udělám trochu horkého kakaa. Pokusím se ji sem nalákat. Jo.

 

„Josie! Cítíš to? Hmmm. Horké kakao! A dole ho mám ještě víc!

Jsi tu, holka? Pojď. Jsem už starý. Nemůžu čekat věčně. Je to opravdu dobré. Horké kakao!

Položím to kakao sem na zem, Josie. A půjdu od něj, abys mi neublížila. Tady!“

Bože. Tak. Přesně tak. Tak to má být.

„Tak co kdyby sis teď nasadila tu masku. Vezmi si ji a nasaď ji. Pak ti dám ještě víc. Víc toho dobroučkého kakaa. Kolik jen budeš chtít. A také jídlo. Mám čočkovou polévku a spoustu jiných dobrot. A taky ten vzkaz, jak jsem ti říkal.

Vezmi si ji. Do toho. Dělej. Vezmi tu masku a nasaď si ji. Pak dostaneš ještě. Udělej to. Hned, holka.

Dobře. Dobře. Tak, teď dýchej. Pomalu a zhluboka. Uvidíš. Bude ti líp.

Nikam nejdu, holka. Jen dýchej.

Niko, Max, Alex, všichni tu byli. Tam dole, v úkrytu.

Chvíli to potrvá, ale maska odfiltruje ze vzduchu ten jed. Ty vojenské chemikálie. Vzpomínáš si na ně?“

„Bože, pomoz mi.“

„Tak, tak. Dobře. Přestaň plakat. Už je dobře. Už jsi v pořádku, Josie. Všechno bude dobré. Jsem Mario Scietto a jsem tvůj přítel. Niko a ostatní děti mi věřili a ty mi taky můžeš věřit.

Dole pod schody mám kryt. Je tam jídlo, horká voda, cokoli potřebuješ, aby ti bylo lépe. Není to žádná léčka. Musím ti ale povědět, že tam dole je tělo mé manželky. Tak teď už to víš. Nemám tajemství. Je zabalená v prostěradlech a igelitu. Tak teď už to víš.“

„Bojím se.“

„Ano. To chápu. Podívej, tady je ten vzkaz od tvého kamaráda. Vidíš ho?

Přestaň brečet. Už je dobře. A bude ti ještě lépe, až se umyješ a dostaneš se z tohohle zkaženého vzduchu. Tak pojď se mnou. Tudy. No tak. Otevřu dveře, takže pak musíš jít hodně rychle, protože jinak se dovnitř dostane ten zkažený vzduch a tomu my musíme co nejvíc zabránit, ano? Připravená?

Josie, jsi připravená?“

„Dobře.“

„Jdi dovnitř. Dolů po schodech. Hodná holka. Pozor na hlavu. Dobře.“

„Je tu světlo.“

 

Zdroj: Tor.com
Přeložila: Zuzana Ľalíková