Monumentní měsíc (7)

Na městečko Monument v Coloradu se snesla apokalypsa, v níž se ocitl i Jake Simonsen, kapitán fotbalového týmu. Po sérii katastrof, která započala děsivým krupobitím a kterou završil únik chemikálie se strašlivými účinky, svět, jak ho znal, už není. Nyní se Jake musí rozhodnout, co dál.

JAKE A TA DRUHÁ DÍVKA
~ ČÁST TŘETÍ ~

„Chce, abych odešla, ale to neudělám. Chodím tam, když spí, nebo je přivázaný, a nechávám tam pro něj jídlo.

Ale někdy mě stejně napadne, i když je vzduch v pořádku. Myslím, že s jeho hlavou něco není v pořádku.“

Na rovinu, Jake čekal, že Lindsay začne brečet a on ji pak bude moct utěšovat. Nemohl se dočkat, až jí sáhne pod tu mikinu.

Ale ona neplakala.

„Vždycky jsme si byli hodně blízcí, já a táta. Holívala jsem se s ním, ráno, když mi bylo tak pět. Používala jsem starý kartáček na zuby. On mi napěnil obličej a oba jsme tam stáli, ručníky kolem boků a holili jsme se.“

Jedna píseň skončila a naskočila další.

Lindsay sklouzla z gauče a vrhla se k jeho batohu.

„Mrknem se, cos mi ještě přinesl.“

 

Potom, co donesla svému otci nějaké jídlo („Jsi přivázaný, tati? Tak jo, už jdu.“); a potom, co jí řekl svůj příběh („Tak mi řekli, abych šel ven a podíval se, co najdu. A samozřejmě jsem myslel na tebe. Přemýšlel jsem o tobě celou tu dobu, tak jsem tě šel hledat.“); a potom, co mu řekla svůj plán („Máme dost jídla ještě aspoň na dalších deset dní. Slyšela jsem někde, že do dvou týdnů by měly být chemikálie pryč, takže by to mělo být vážně každým dnem.“); Lindsay konečně usoudila, že otec usnul, a vlezla mu na klín.

 

Nešlo to.

 

Ani když si sundala vršek, sedla si na něj obkročmo a kousala ho do ucha. Kousala ho silně, protože to byla celá ona, a stejně mu to nešlo.

 

„Máš nějaký cigarety?“ zeptala se ho, když z něj slezla a oblékla se.

Jake zavrtěl hlavou.

Zápolil se svými kalhotami a hledal balíček Obezinu, co si tam ulil.

„Ne,“ vydechl. „To ne!“

„Pššššt!“ varovala ho Lindsay a položila mu ruku na paži. „Táta nesmí vědět, že jsi tady.“

Jake její ruku odstrčil a vyklepal kalhoty, i když věděl, že je to hloupost a že je to prostě pryč.

Vracel se ve vzpomínkách zpátky a téměř viděl sám sebe na ulici, jak ze sebe strhává s připitomělým nadšením vrstvy oblečení.

Někde na ulici ležely tři balíčky, každý s desetidenní zásobou Obezinu.

Jake nakopl dvojkřeslo a Lindsay sebou trhla.

„Musím jít,“ vyhrkl.

„Cože?“ oči se jí rozšířily překvapením. „Sotva jsi sem přišel!“

„Ztratil jsem něco, co potřebuju. Na ulici.“

„Jakeu, nechoď. Prosím.“

Teď brečela. Bezva.

„Zůstaň aspoň na noc,“ prosila a ukazovala na hodiny na zdi. „Zůstaň do rána. Prosím, Jakeu. Mám tě vážně moc, moc ráda a opravdu už nechci být sama. Prosím?“

Najednou ho napadlo, že to zahrála fakt dobře.

Trochu mu to lámalo srdce. Možná se i vrátí.

Možná že najde své léky, sebere nějaké jídlo po cestě zpátky a zůstane s ní tady.

Barksly zvedl hlavu ze svého psího pelechu a bouchnul ocasem o podlahu, jako by četl Jakeovy myšlenky a souhlasil.

Fajn. Jake byl utahaný.

Měl pocit, že by mohl spát věčně.

Balíčky léků tam budou i ráno.

A pokud ne, může jít zpátky do obchodu.

 

Spali spolu na pohovce.

Přivinula se k němu a brzy se její dech prohloubil a ztišil.

Jake tam ležel, držel v náruči pěknou holku, se kterou předtím neměl sex, a nemohl uvěřit tomu, že takhle to teď bude dál.

 

Probudila se dřív než on a připravila mu snídani. Plátek tuňáka obložený po straně krekry.

„Páni,“ vyhrkl, když uviděl sušeného tuňáka. „Tak tohle tu jíte?“

Odvrátila pohled.

Jake si připadal hloupě. Samozřejmě tohle bylo to nejlepší, co mohla připravit. Proč nikdy nepřemýšlí, než z něj něco vypadne?

„Vypadá to dobře,“ řekl Lindsay. „Díky.“

V rohu Barksly vylizoval pytlík od tuňáka.

„Podívej,“ pokračoval Jake tichým hlasem. „Něco jsem na ulici ztratil. Něco, co potřebuju. Takže musím jít ven a najít to.“

„Nikdy se nevrátíš,“ prohlásila. Měla hlavu sklopenou, takže jí vlasy visely dolů a on jí neviděl do tváře.

„Nebuď taková,“ řekl Jake.

„To je dobrý. Jsme v pořádku. Nepotřebujeme tě.“

Otočila se zády, ale v pokoji se zrcadlovou stěnou je těžké zakrýt, že brečíte.

„Ty seš teda vážně zmetek, Jakeu,“ poznamenala.

Nerozuměla tomu, proč potřebuje ty prášky. Bez nich to nezvládne. Prostě ne. Znovu by se do něj pustilo zoufalství a bylo by po něm.

Ale nečekal, že by tomu rozuměla. Jak by mohla? Tu informaci jí neposkytl.

Nechtěl.

Teď se odsud chtěl jen zatraceně dostat.

Jake se rozhlédl a posbíral svoje věci. Nemohl Lindsay dovolit, aby si nechala všechno, co měl v batohu. Co kdyby se, až bude mít ty prášky, rozhodl zkusit dojít do Denveru? Nechal jí čokoládu, žvýkačky, dvě energetické tyčinky. Ale ten zbytek potřeboval.

„Nechci tvoji čokoládu!“ křičela. „Prostě běž. VYPADNI ODSUD!“

„Kdo je tam? Lindsay, jsi v pořádku?“ ozval se hlas jejího otce.

„To je dobrý, tati,“ zvolala.

„To jsem jenom já, Jake Simonsen, pane. Přišel jsem se podívat na vaši dceru.“

„Kdo?!“

„Jake Simonsen, z fotbalového týmu.“

Kapitán týmu ani nemusel dodávat.

„Pamatuju si tě! Pamatuju!“ volal Lindsayin otec s rostoucím znepokojením.

„Už odchází,“ řekla. „To je celý.“

Jake čekal, že Lindsayin otec začne vyvádět. Že mu začne vyhrožovat zabitím, mlátit na dveře trubkou.

Ale ne.

Hlas pana Morrowa byl vážný a tichý. „Musíš vzít Lindsay s sebou.“

Jakeovi bylo jasné, že má tvář přitisknutou ke dveřím.

„Ona mě neopustí. A musí mě opustit,“ pokračoval její otec.

„Ale já ani nevím, kam půjdu,“ namítl Jake.

„Na tom nezáleží. Synku, prosím tě, prosím, musíš ji dostat pryč ode mě.“

„Já tě neopustím!“ protestovala Lindsay. „Přestaň mě nutit, abych tě tu nechala! Vzduch bude bezpečný každým dnem, a kdo se o tebe postará?!“

Jake už měl batoh zapakovaný. Jediné, co nemohl najít, byla jeho čelovka.

„PROSÍM, CHLAPČE, VEZMI JI ODSUD,“ křičel Lindsayin táta. „Prosím tě o to.“

Jake položil ruku na zábradlí.

Nerad se seznamoval s otci dívek, se kterými chodil. Bylo to prostě divný. Ale vzpomínal si, jak Lindsayin otec vypadal. Byl vysoký a štíhlý jako jeho dcera, a stál tak, že z něj člověk vycítil, že je to dobrý chlap.

Dělal pojištění, nebo hypotéky, nebo tak něco.

Sponzoroval tým juniorské fotbalové ligy a Jake ho s nimi jednou viděl. Pamatoval si ho, jak mával na Lindsay, když mluvila s Jakem, zatímco se rozehříval. Děcka tam na hřišti do sebe mlátila helmami.

„Podívej,“ řekl Jake, když se otočil k Lindsay. „Chceš, abych tě vzal zpátky do obchodu? Můžu tě tam vzít. Budeš v bezpečí. Je tam Astrid, což bude trochu trapný, ale…“ pokrčil rameny.

Byl ochotný to podstoupit, aby zachránil život holky. Samozřejmě, že jo.

„Ty si myslíš, že bych měla opustit svýho tátu?“ zeptala se roztřeseným a vyděšeným hlasem. Její hnědé oči se v přítmí suterénu leskly.

Jake znovu pokrčil rameny.

„Nemůžu ti říkat, co máš dělat,“ odpověděl. „Jen ti nabízím, že tě nejspíš můžu vzít někam do bezpečí.“

Ozvala se rána, jak její otec praštil do dveří. „Musíš jít, zlatíčko!“ Jeho hlas zesiloval, začínal být rozčílený. „Musíš JÍT! Jsem tvůj otec a žádám tě, abys šla!“

Lindsay přešla ke kovovým dveřím a položila ruku na jejich střed.

„Ale tati, nemůžu tě nechat zamčenýho, a když tě pustím ven, tak začneš vyvádět, až odejdu.“

„Necháš mě tu pod zámkem. A bude to.“

„Néé!“ zakvílela Lindsay. „Tati, ty po mně chceš… chceš po mně, abych tě nechala umřít!“

Lindsay sklouzla dolů po dveřích a sedla si na podlahu. Opřela se o dveře.

„Je mi to líto, tati,“ dodala. „Ale nemůžu tě tu nechat. Prostě to nedokážu.“

Z druhé strany dveří bylo slyšet vzlykání.

„Budeme v pořádku,“ řekla. „Jenom musíme prostě vydržet ještě pár dní.“

„Dobře,“ popotáhl. „Dobře, Lindsay. Vydržíme to. Spolu.“

Jakeovi bylo z toho všeho nepříjemně. Na tomhle druhu lásky bylo něco… Ne divného. Ale možná hlubšího, než co on znal.

A tehdy se Jake rozhodl, že se vypraví domů. Hned jak najde ty prášky.

Jen zkontroluje, jestli tam jeho otec není někde zalezlý a nečeká na něj.

 

„Měl bych jít. Takže… jsi si jistá, že tu chceš zůstat?“ zeptal se Jake.

Odpověď nedostal.

Jake zvedl batoh na ramena.

„No dobře,“ opáčil. „Chceš se připravit? Potřebuju otevřít dveře.“

„Počkej!“ vykřikla Lindsay. „Něco od tebe ale potřebuju, Jakeu.“

Vzhlédla k němu.

„Necháš mi tu pistoli.“

 

Zdroj: Tor.com
Přeložila: Darina Povolná