Monumentní měsíc (5)

Na městečko Monument v Coloradu se snesla apokalypsa, v níž se ocitl i Jake Simonsen, kapitán fotbalového týmu. Po sérii katastrof, která započala děsivým krupobitím a kterou završil únik chemikálie se strašlivými účinky, svět, jak ho znal, už není. Nyní se Jake musí rozhodnout, co dál.

JAKE A TA DRUHÁ DÍVKA
~ ČÁST PRVNÍ ~

Ztratilo se batole, pomozte prosím!

Babičko, odjela jsem do Denveru. Bůh nás všechny ochraňuj!

Doreen, je mi to líto – nemohl jsem dál čekat.

A fotografie. Fotky pohřešovaných, nalezených a mrtvých.

Nemocnice Lewise Palmera v coloradském Monumentu byla oblepena letáky.

 

Z pohledu na ty zdi mu bylo špatně. To by bylo každému. Bylo to malé město a všechny tyhle lidi znal.

Jake uviděl dítě ze středoškolského týmu. Na jiné fotce byla jeho učitelka biologie i se svými malými dětmi. Poznával i podezřele veselou číšnici z Village Inn. Byla tu i fotka Deanovy a Alexovy rodiny: Nezemřeli jsme. Opatrujte se nebo se dostaňte do Denveru.

A byla tu i Lindsay Morrowová.

Byla vyfocená na rodinné momentce z pláže. Fotografie 12 x 17 centimetrů, jaké mívá člověk doma v rámečcích, přilepená izolepou na kousku papíru z notesu. Na spodním okraji byl Lindsayinou rukou napsaný vzkaz se šipkou ukazující na ženu středního věku uprostřed snímku: Pokud uvidíte tuto ženu, zavolejte, prosím. Potom její telefonní číslo. A ještě: Mami, přijď domů!

 

Neměl by se zdržovat u takových fotek. Alex mu na hrudník připevnil video vysílačku a všechny děti sledovaly každý jeho pohyb a poslouchaly jeho hlas.Možná se dívá i Astrid.

Všechny děti se dívaly na „Televize Jake“ a čekaly, až se vrátí do Greenwaye, kde byly zalezlé od chvíle, kdy to celé vypuklo.

Dali mu úkol – měl zjistit, zda je nemocnice otevřená. Nebyla.

Nikde nebylo otevřeno.

Město bylo v troskách. Pokud chtěla vláda nějaký důkaz, že bojové chemické sloučeniny, co uklohnili v NORADu, fungují, tak tady byl, nalepený na zdech nemocnice.

Sloučeniny účinkovaly na lidi různým způsobem, v závislosti na jejich krevních skupinách. Lidem se skupinou A se udělaly puchýře a zemřeli, lidé s nulou se přeměnili v krvežíznivé barbary, skupina AB trpěla paranoidními představami a skupina B, jako byl Jake, byla v pořádku. Nevykazovali žádné účinky. Kromě toho, že byli impotentní a neplodní.

Díky, NORADe.

 

Jake pokaždé nosíval Lindsay čokoládu. Byl to jejich zvyk. Samozřejmě nešlo o úplatu.

To by bylo nevkusné. Jen malé gesto, nic víc.

Odcházel ze školy po zvonění na oběd, nebo možná o trochu dříve, a zastavil se ve Walgreens, kde koupil maxičokoládu Hershey’s, nebo ještě lépe něco sezónního – plněné čokoládové vajíčko Cadbury, nebo Santa marshmallow, anebo Valentýnskou kolekci s Timmy Traindawgem, nebo něco takového.

Přinesl čokoládu k ní domů, ona si ji vzala a skočili na to.

Lindsay byla jen druhačka, ale on neměl pocit, že by ji využíval. To ona to měla pod palcem, to bez debat. Ona o obědové pauze velela.

Někdy pak kouřila, což ho docela dost šokovalo.

„Slyšelas někdy o rakovině plic?“ zavtipkoval jednou.

„A už jsi někdy slyšel o srabovi?“ odsekla a povytáhla obočí tak, že se náhle cítil hloupě a dětinsky.Ve svých patnácti byla mnohem zhýralejší než on v osmnácti. No a co, tak ať je víc cool než on – hlavně, že si zašoustá. Drama i opovržení mu byly ukradené, jen když ho holka pustila dovnitř.

Pamatoval si, jak ležel na její posteli s nějakým bílým bavlněným přehozem, na něm drobné dírkované vzorečky. Moc hezké.

Ona byla taky hezká, opravdu hezká, s dlouhými černohnědými vlasy rozprostřenými po polštáři a ramenou a po krémových liniích jejího krku a nahého hrudníku.

 

Teď by se měl otočit a jít zpět do Greenwaye.

Pomyšlení, že se dovleče zpátky, přejde černé parkoviště s rezivými a převrácenými vraky aut, vyleze po chatrném kovovém požárním schodišti, dovleče se zpátky do obchodu, aby sdělil špatné zprávy jejich malým napnutým špinavým tvářím – cítil se, jako by si podřezával zápěstí.

Jejich zklamané tváře. Vždycky zklamané.

Ne.

Jake odepnul video vysílačku a položil ji na zem.

„Je mi to líto. Vážně mě to mrzí, lidi,“ řekl jim.

Začal strhávat dráty z přední části své bundy.

„Já se… Já se nevrátím. Už to dál nezvládnu.“

Byla to pravda.Další den tam by ho zabil. Tím si byl jistý. Ten pocit, že je zavřený, lapený uvnitř, kde je každý neustále tak zatraceně zodpovědný a Astrid ho sleduje. Její oči mu říkaly, že ji zklamal.

„Řekněte Astrid, že je mi to líto,“ řekl, a bylo to.

Byl volný.

 

Bude to kus cesty. Lindsay bydlela blízko střední školy, i díky tomu se o polednách mohli scházet. Ale pokud existoval někdo, kdo by ho zas dokázal dostat do pozoru, byla to Lindsay Morrowová. Jen vidět na fotce její tělo v plavkách mu skoro stačilo.

 

Astrid o něm a o Lindsay stejně celou tu dobu věděla, teda nejspíš. Astrid byla ta, co říkala, že je to mezi nimi otevřené. Trvala na tom.

Cítil se špatně, že opustil zraněného Braydena, ale Niko se o něj postará. Niko umí první pomoc. Brayden to pochopí. Kdyby byl Brayden s ním, určitě by se nechtěl vrátit do obchodu, s těmi pitomými pravidly a dusnou atmosférou. Dusným zatraceně úplně vším.

Jake strčil pro kontrolu ruku do kapsy. Pod čtyřmi vrstvami oblečení navíc, na kterých Niko trval, cítil hrbol v zadní kapse. Obezin. S prodlouženým účinkem. Díkybohu za farmaceutika.

Jo, používal je, aby ho nějak vzpružily. Dělaly mu dobře. Komu by se v tak temných časech nehodilo nějaké to povzbuzení?

Jake vypnul čelní reflektor. Není třeba, aby na sebe přitahoval pozornost. Může se tu potulovat někdo se skupinou 0, a to byly zrůdy. Mířil na dálnici 105. Držel se uprostřed, kde mu v cestě nestála auta. Ale musel přejít přes nadjezd. Byl zatarasený auty.

Když se posouval po straně, otřel se o divnou bílou plíseň obrůstající pneumatiky jednoho z aut. Co to bylo?

Pokrylo to pneumatiky každého auta a pak se to nafouklo a odválo, jako sněhová závěj.

Vedlejší účinek jedné ze sloučenin, nebo možná jiná sloučenina vypuštěná ve stejnou dobu jako ta s krevními skupinami a chemickým mrakem, co způsobil výpadek proudu. Prožralo to pneumatiky, takže se nikdo nikam nedostal.

Jake položil prst do pěny napínající se přes kapotu Toyoty Venza, možná 2019?

Stříbrná.

Promnul ji mezi prsty a na rukavici se mu roztekla do olejové skvrny. Potom Jake uviděl skrze pěnu do auta a nestihl dost rychle odvrátit pohled. Hnědé skvrny po krvi zaschlé na předním skle a skle u řidiče. Bylo tam tělo, staré maso a kosti. Skupina A. Posunul se k postrannímu oknu, sklonil se, a možná, možná tam bylo i vyschlé tělo dítěte připoutaného v autosedačce, ale jistě se to říct nedalo. Rychle se odtáhl.

 

Sunul se a sunul a sunul dál kolem aut s mrtvými, než se dostal za nadjezd, a potom se rozběhl.

Měl z běhu dobrý pocit a bylo to bezpečnější, ne?

Nepotřeboval flísovou lyžařskou kuklu, kterou ho Niko přinutil si nasadit. Bylo to stupidní – ty OSTATNÍ krevní skupiny potřebovaly ochránit. U skupiny B už bylo dílo zkázy dokonáno.

 

Sundal si tu pitomou flísovou věc a hned v té tmě viděl o něco lépe.

Nosil pět vrstev oblečení, jak doporučili ve zprávách, protože Niko na tom trval a protože Astrid a děcka se pak cítily líp, když šel ven. Najednou si uvědomil, že nechce ani tyhle věci.

Svlékl si tepláky i mikinu, hodil je na nějaký odumřelý keř a pocítil závrať z nabyté svobody.

Nepotřeboval být chráněný a opatrný. Nechtěl ty Nikovy dusivé pečovatelské hovadiny. Jen v džínách a svetru si hodil na rameno batoh a utíkal.Ulicemi většinou proběhl. Vzal to i přes trávníky, když ulice byla zatarasena. Bílá pěna způsobila, že cesta byla místy kluzká. Když ale upadl, vyjekl nadšením. Přešel do útoku a nikdo ho nemohl zastavit.

Bože, cítil se dobře.

Byl zase svobodný a mohl se hýbat.

Bůh ho přiměl se pohnout.

Po několika blocích cítil ten černý sajrajt ze vzduchu v plicích. Napadlo ho, jestli vdechování toho chemického mraku může mít dlouhotrvající účinky, ale koho to zajímá?

Alex řekl, že ten mrak zůstal zmagnetizovaný viset nad místem výbuchu. Možná, že vdechoval maličké magnety. Vlastně něco jako pasivní kouření. Svědilo to.

Ale běžel dál.

Když se dostal k Bowstring Road, bolel ho hrudník. Možná si měl nechat tu pitomou flísovou masku.

Z několika domů, které minul, zbyly zříceniny. Některé byly vyhořelé. Na trávnících se povalovala těla, některá byla vyvalená z aut, jak někdo zemřel, když se plazil z okna. Nehodlal o nich přemýšlet, už ne, ani na vteřinu.

Protože teď funěl pokaždé, když se zastavil. Stíny se pohybovaly s jeho dechem – dovnitř, ven, dovnitř, ven.

Měl by pokračovat. Začínal sám sebe děsit.

Na rohu Bowstring Road uviděl velkou havárku. Tři auta do sebe navzájem narazila a zaklínila se. Pick-up zůstal na střeše. Všechna okna pokrývaly pavučiny. A celé to bylo potaženo bílou pěnou.

Kdo do koho narazil? To se nedalo říct. Potom Jake ucítil na svých ramenou ruce a za krkem uslyšel odporný zvuk: dýchání a chrčení.

Jake se otočil. Stál za ním nějaký muž. Bože, ten puch! Jake ho odstrčil a muž klopýtl.

Chlápek byl velký – vyšší než Jake, ale pomalý.

„Ustupte!“ zakřičel Jake.

Musel mít skupinu 0 – měl ten vyšinutý výraz ve tváři a vypadal, jako by chtěl zabíjet, ne loupit.

Jeho tvář byla vyzáblá, měl rozšířené oči a vyceněné zuby. Byl holohlavý a pokrytý tetováním. Jake poznal, že ten člověk byl vystavený vlivu sloučenin moc dlouho. K úniku došlo skoro před dvěma týdny.

„Nechte mě být,“ řekl Jake.

Muž zavrčel.

Jake si vzpomněl, že má pistoli. Natáhl ruku dozadu a shodil batoh z ramene. Pistole ležela nahoře.

Co to bylo za smrad? Možná páchlo chlapovo oblečení, pokryté tmavými skvrnami. Určitě to byla krev. Ale možná to vycházelo z jeho úst. Byl to pach rozkládajících se splašků a Jake uvažoval, co ten chlap asi jedl.

Muž otevřel ústa a Jake zahlédl skvrnu na jeho bradě.

Ježíši, ten chlap slintal.

Jake ustoupil a uklouzl po pěně z autonehody.

Muž se na Jakea vrhl, řítil se proti němu, ruce v pěstech, a natahoval se po Jakeově tváři.

Jake ho kopl.

Tvrdě, doprostřed hrudníku.

Vyrazil mu tím dech, ale zasáhly ho chlapovy sliny.

Jake se škrábal zpět na nohy. Třásl se. Muž se snažil vstát, znovu se po Jakeovi natahoval.

Jake utekl.

Mohl toho chlapa umlátit k smrti. Kopat ho do hlavy, dokud by nevypustil duši, nebo ještě líp, vzít pistoli a střelit ho do srdce.

Divný pocit, vědět, že můžete někoho zabít a že byste z toho neměli žádné potíže.

Dokonce by to byla laskavost.

Lidé by ho za to i chválili.

Ale snadnější bylo utéct.

Přes rameno Jake zahlédl, jak muž otočil hlavu a začal naříkat.

Teď se soustřeď a jen se tam dostaň, říkal si Jake.

Běžel nahoru Bowstringovou a zatočil do Leggins Way.

Toho chlapa už nikde nezahlédl. Možná, že když máte skupinu 0 a zůstanete venku tak dlouho, zblbnete. Možná na něj ten chlap zapomněl, anebo prostě jen věděl, že by ho nedohnal.Člověk se skupinou nula, který byl vystaven vlivům těch chemikálií už od jejich úniku, nebyl moc velkou hrozbou – to vyloudilo na Jakeově tváři slabý úsměv.

Jeho šance dostat se do Denveru tak byly lepší, tedy pokud to tak nakonec udělá. Na to je ještě příliš brzo, teď půjde, kam bude chtít.

  1. 17325. Ano — 17355.

Lindsayin dům měl rozbité okno, ale kus od díry plandala plastová fólie. Ta cedulka tam říkala: Mami, přijď domů, že? Byla šance, že tam někde je.Obešel dům až dozadu a protentokrát zapnul čelní svítilnu. Pokud se tam vzadu někdo schovával, raději by ho zahlédl dřív, než ho napadne.

„Lindsay?“ zavolal tiše, „Linds?“

Na zadním dvorku byla převrácená dvoumístná houpačka. Jake na něco šlápl. Byly to zlomené hrábě, které se vymrštily do strany a zasáhly dům.

Zdroj: Tor.com
Přeložila: Darina Povolná

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge