Téma týdne: Knižní srazy

Ano, už je to sakra dlouho, co jsem napsala nějaké téma týdne (naposledy v roce 2013, hahaha), ale s novým kabátkem jsem se rozhodla oprášit i staré dosti nepravidelné rubriky, které vás zajímaly a mě bavily tvořit. Jenže jak už to tak bývá, člověk míní, čas mění. Taky už nejsem tak v centru dění jako jsem bývala kdysi, a plno bolístek jde tak nějak mimo mě, proto kolikrát raději nechám nějaké ty šťavnatosti raději odejít, než se v tom pitvat. Ale v poslední době jsem si říkala, že by nemuselo být na škodu občas něco rozebraz a napsat svůj názor. Aby mě pak za něj mohli zase všichni sežrat 😀 Hmmm, drama, to miluju!

Knižní srazy tehdy

S historií knižní srazů jak je známe teď se to má tak – jejich éra de facto začala v roce 2012. Neříkám, že dříve žádné knižní sleziny nebyly, protože samozřejmě byly, ale ne v takové podobě, v jaké si je utvořila knižní blogovací komunita. V roce 2012 jsem uspořádala svůj první knižní sraz vůbec. Přišli dva lidi. Možná se to zdá naprosto směšné, ale od toho srazu jsme s Meghan a Suzanne výborné kamarádky a když je čas, vídáme se, či mě navštěvují v Praze. Takové přátelství by nevzniklo, kdyby nebyl sraz v Ostravě.

Pomalu jsem rozjela další srazy – byli jsme v Českém Těšíně, Brně, Praze, ve Zlíně, Karviné… Všechno to byly srazy přátelské, kdy se prostě sešla banda lidí, aby si povykládala o knihách. O tom, co četli, co se jim líbilo, co byla hrůza, co ví o autorech, co se chystá, co nás baví a tak dále. Samozřejmě to od knih přešlo vždycky i do osobní roviny, kdy jsme najednou probírali kdeco a nechtěli jsme, aby byl konec. Takové srazy mě bavily, takové jsem si maximálně užívala, na takových jsem poznala spoustu nových lidí a udržovala s nimi kontakt i po sraze. Doteď máme naši Moravskoslezskou bandu, s níž se snažíme pravidelně stýkat, když přijedu do Karviné, anebo oni do Prahy, a probíráme naprosto vše, co nás napadne.

Knižní srazy teď

Postupně tyto spíše komornější srazy přerostly ve srazy megalomanské. Často byly spojované s nějakou větší knižní akcí, filmem, počet účastníků se vyšplhal nad 50, v Lucerně při předpremiéře Města z kostí jsme snad měli skoro stovku lidí v kavárně. Tyto obrovské srazy s sebou přinášely daleko pestřejší program stávající se ze soutěží, vědomostních kvízů a jakž tak propracovanějších programů, aby prostě bylo co dělat a aby se lidi nenudili. Taky vám nemusím říkat, jak náročné bylo uspořádat a ukočírovat něco takového. Nemůžu ovšem říct, že by mě to nebavilo. Je to prostě jiný aspekt knižního srazování, který potěší nejednoho čtenáře, který si ze srazu něco odnese. Protože knížky, záložky a plakáty zadara? Count me in!

Stinnou stránkou takovýchto srazů je to, že kromě tady toho všeho výše vyjmenovaného, je to jinak naprostá nuda. Takových 80 % lidí vůbec neznáte, pokud nejste extrovert jako já, máte strach si jít k někomu neznámému sednout a začít si povídat, celou dobu se cítíte tak nějak divně. Nehledě na to, když se někteří začnou vyloženě skupinkovat, připadáte si už úplně odrříznutě, takže pak už jen čekáte na ten film, aby byl všemu konec. Na takových srazech si zase tolik nepopovídáte, nepoznáte zase tolik nových věcí a nezasmějete se naprostým koninám, které prostě přijdou vtipné jenom vám a nikomu jinému. Tak už to prostě je.

Knižní srazy v budoucnu

Tohle všechno jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem chtěla sama zase po dlouhatánské době pořádat knižní sraz v Praze. Hned v úvodu jsem napsala, že nebudou žádné soutěže, žádný dopředu nalajnovaný program, abyste mohli sesbírat bodíky a pak v aukci vyhrávat knihy. Je s tím plno starostí, plno nervů, toho mám už tak dost v práci. Trochu jsem měla obavy z toho, jak na to zareagují ti, kteří přece jen nakonec dorazí, protože víte co… nové tváře, nové charaktery, nové všechno. Po počátečním oťukávání si myslím, že to šlo velice hezky a že jsme se snad všichni více poznali a ještě se poznáme na srazech dalších.

Konečně jsem po delší době zase cítila, že tohle je ten správný sraz, jaký by měl být. Ze kterého nechcete odejít a u něhož se smějete tak moc, že vás od smíchu bolí bránice. Načerpala jsem plno knižní inspirace, několikrát se naprosto ztrapnila a klidně ze sebe udělala pitomce, jen když není nuda. Parádně jsem si to užila a až doteď budu asi mít do mozku vpálené některé z hlášek (a taky to, že skoro nikdo z vás nečetl boží Kukuřičný město a že si kluci určitě přečtou Morantologii, protože je děsně dobrá). Stejně jako i předešlý rok ovšem ani tento nemám potřebu ze srazu psát nějaký report.

Kdysi jsem to dělala pravidelně, abych mohla ostatním říct, o co všechno přišli a abych je taky nalákala na srazy další, pak jsem ale často zapomínala a tak nějak zpětně už se mi to psát nechtělo. Navíc u menších srazů zase není moc o čem psát, protože tu eufórií a naše myšlenkové rozpoložení prostě na blog tak lehce přenést nelze. Možná tu a tam nějaký report ze srazu napíšu, možná ne. Hlavně se tím nechci nechávat stresovat. Dokonce jsem na sraze zapomněla, že bychom se mohli alespoň vyfotit 😀 Tak zabraná do hovoru se všemi jsem byla. Na jednu stranu je mi to líto, na stranu druhou je mi to docela fuk, protože věřím, že se se všemi zase brzy sejdu… snad na sraze při Světu knihy.

Závěrem

Jsem ráda, že se nám knižní srazování daleko víc rozjelo. Sice jsme ještě pořád banda podivínů, která se zápalem diskutuje nad životem a smrtí daných knižních postav, ale vždycky je hezké najít někoho, kdo vše vidí stejně jako vy a neposmívá se vám za vaši velkou vášeň. A o tom by to mělo být.