Podzimní napětí s Dominem (37)

Nezapomeňte se podívat také na Books in Ashes, kde najdete ukázku z knihy Co bude dál.

Už mě vidíš?

Prolog

Před jedenácti lety

Listy, bláto a tráva tlumí zvuk i výkřiky. Dívka v parku to ví. Žádný zvuk, který vydá, nedokáže přelétnout několik stovek metrů k ulici, již osvětlují reflektory aut a lampy, ani k svítícím oknům vysokých budov za zdí. Nedaleké město jí nepomůže a křikem jenom vyčerpá zbytky sil, které ještě má.

Je sama. Ještě před chvílí tomu tak nebylo.

„Cathy,“ řekne. „Cathy, tohle není legrace.“

V žádném případě to není legrace. Proč se tu tedy někdo pochechtává? Pak se ozve další zvuk, skřípavý a škrábavý.

Mohla by běžet. Most není daleko. Zvládla by to.

Jenže pokud uteče, Cathy tam zůstane.

Listy stromu, vedle něhož stojí, zašumí ve větru a dívka zjistí, že se celá třese a nedokáže přestat. Když se před několika hodinami chystala ven, oblékla se nalehko, protože šla do hospody, kde je horko. Domů měla jet vytopeným autobusem. Nebyla připravená na to, že se o půlnoci ocitne venku. Ví, že se možná bude muset každou chvíli rozběhnout, a tak zvedne nejprve jednu nohu a pak druhou a zuje si boty.

„Už toho mám dost,“ řekne hlasem, jenž se jí zdá cizí. Odstoupí od stromu a udělá krok kupředu. Trochu se přiblížila k obrovskému kamenu, který leží v trávě před ní. „Kde jsi, Cathy?“ zeptá se.

Místo odpovědi se ozve škrábavý zvuk.

V noci kameny vypadají větší. Nejen větší, ale i tmavší a starší. Zdá se, že kruh, který tvoří, se zmenšuje. Dívka má dojem, že ty, jež se nacházejí na kraji jejího zorného pole, se přibližují a hrají s ní cukr, káva, limonáda. Když se otočí, budou tak blízko, že se jich snadno dotkne.

Když už ji to napadlo, nedá jí to a musí se otočit. Zděšeně vyjekne, když vidí, jak se k ní jedna temná silueta opravdu přibližuje. Jeden velký kámen se rozpůlí, jako když se odlomí kus skály. Odloupnutý kus se úplně odděluje a kráčí vpřed.

Dívka se rozběhne, ale daleko se nedostane. Cestu jí zastoupí další černá silueta, takže se nemůže přiblížit k mostu. Otočí se a spatří další siluetu. A další. Kráčejí k ní temné postavy. Nemůže běžet. Nemá smysl křičet. Může se jenom otočit na místě jako krysa lapená do pasti. Postavy ji popadnou a táhnou ji k velkému plochému kameni a jí je konečně alespoň jedno jasné.

Slyší, jak někdo brousí nůž o kámen.

~ … ~

ČÁST PRVNÍ
POLLY

„Brutalitu, s níž byla vražda spáchána,
nelze vůbec popsat ani pochopit.“
Star, 31. srpna 1888

1.

Pátek 31. srpna

O auto se mi opírala mrtvá žena.

Nechápu, jak se jí povedlo udržet se ve vzpřímené poloze, ale stála tam s rozpřaženýma rukama, prsty svírala rám dveří spolujezdce a chrlila krev na karoserii. Jednotlivé stříkance se spojovaly a vytvářely pavučinu.

Vzápětí se otočila a její oči se střetly s mými. Měla v nich smrt. V krku jí zela příšerná rána, z břicha jí zbyla rudá kaše. Napřáhla ke mně ruku. Nedokázala jsem se pohnout. Pevně se mě držela. Na to, že byla mrtvá, měla hodně silný stisk.

Já vím – stála na nohou a ještě se hýbala, ale nebylo možné dívat se jí do očí a považovat ji za živou. Tělo setrvačnou silou ještě žilo a slábnoucí srdce tlouklo. Žena do určité míry mohla ovládat své svaly, ale nic víc. V jejích očích se zračilo vědomí, že nastal konec.

Najednou mi bylo vedro. Než se slunce začalo klonit nad obzor, byl teplý večer a londýnské budovy a chodníky sálaly horko, jež se v nich přes den nastřádalo. Když se člověk odvážil vyjít ven, zasáhla ho vlna přehřátého vzduchu. Tohle pulsující, lepkavé teplo jsem ale neznala. Nemělo nic společného s počasím.

Původně jsem si nože nevšimla, ale teď jsem cítila, jak se jeho rukojeť dotýká mého těla. Žena se mě držela tak pevně, že si čepel nástroje zarážela hlouběji do těla.

Ne, tohle nedělejte!

Pokusila jsem se ji od sebe o kousek odstrčit, jenom natolik, aby netlačila na nůž. Zakašlala, ale zvuk jí nevyšel z úst, nýbrž z rány v krku. Cosi mi vyšplouchlo na obličej a svět se roztočil.

Upadly jsme. Svezla se k zemi a strhla mě s sebou. Tvrdě jsem dopadla na asfalt a uhodila se do ramene. Žena ležela roztažená na chodníku a upřeně hleděla k nebi. Klekla jsem si vedle ní. Pořád se jí téměř neznatelně zdvíhal hrudník.

Ještě zbývá trocha času, říkala jsem si, i když jsem věděla, že je to nesmysl. Potřebovala jsem pomoc, ale žádná nepřicházela. Malé parkoviště bylo prázdné. Obklopovaly nás šesti- a osmipatrové věžáky s byty a já na jednom balkonu postřehla rychlý pohyb. Pak nic. Soumrak rychle houstl.

Na ženu zaútočili před malou chvílí. Pachatel nemůže být daleko.

Sáhla jsem po vysílačce a poplácala si kapsy, ale nenašla jsem ji. Celou tu dobu jsem se ženě dívala do očí. Taška mi upadla o půl metru dál. Prohrabala jsem ji a vylovila z ní mobil, jímž jsem na parkoviště před Viktoriinou věží na Brendonově sídlišti v Kenningtonu přivolala policii a záchranku. Když jsem ukončila hovor, uvědomila jsem si, že mě žena chytila za ruku.

Ruku mi svírala mrtvá žena a já skoro neměla sílu pohlédnout jí do očí a dívat se, jak se na mě snaží upřít zrak. Musela jsem s ní mluvit a udržet ji při vědomí. Nechtěla jsem poslouchat hlas v mé hlavě, který mi říkal, že je konec.

„Jen klid,“ konejšila jsem ji. „Je to dobré.“

Jenomže dobré nebylo vůbec nic.

„Už nám jedou na pomoc,“ ujišťovala jsem ji, i když jsem věděla, že jí už nic nepomůže. „Všechno dobře dopadne.“

Toho večera, právě když jsem z dálky zaslechla zvuk prvních sirén, jsem si uvědomila, že umírajícím bez ostychu lžeme.

„Slyšíte je? Už jedou. Hlavně vydržte.“ Každá z nás měla jednu ruku ulepenou od krve. Do zápěstí se mi zaryl kovový řemínek jejích náramkových hodinek. „No tak, neomdlívejte.“ Hlas sirén sílil. „Slyšíte je? Už jsou skoro tady.“

Ozval se dusot běžících nohou. Zvedla jsem hlavu a v několika oknech jsem spatřila modré záblesky. Vedle mého golfu zastavilo policejní auto a rozběhl se k nám strážník v uniformě. Za běhu mluvil do vysílačky. Když k nám dorazil, sehnul se.

„Vydržte,“ řekla jsem ženě. „Jsou tu lidi, postaráme se o vás.“

Konec devatenáctého století
Londýnskými ulicemi obchází vražedný přízrak, který si nechává říkat Jack Rozparovač. Své oběti zohavuje a vyřezává jim vnitřnosti. Policii posílá výsměšné dopisy a je na své činy zjevně pyšný. Nikdy není dopaden.

Začátek jednadvacátého století.
Jack Rozparovač se vrací. Jako by se zhmotnil jeho duch, jen tentokrát nevraždí laciné prostitutky, ale dobře situované ženy středního věku. Postupuje systematicky a brutálně, přesně podle svého vzoru: obětem podřízne hrdlo a vyjme orgány. Opět posílá dopisy na policii. A policie je bezradná stejně jako tenkrát.

Jeden rozdíl tady ale přece jenom je: vrah je podivně fixovaný na mladou policistku Lacey Flintovou. Proč se jí v dopisech vysmívá? Proč si vybral zrovna ji? Co od ní chce? Možná je klíč k dopadení pachatele právě v odpovědích na tyto otázky. A možná si nakonec bude Lacey přát, aby ty odpovědi nikdy nenalezla…

Oficiální stránky S.J.Bolton ~ Profil autorky na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihu: Už mě vidíš?

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..