The Sea of Tranquility

Autor: Katja Millay
Český název: Moře klidu
Originální název: The Sea of Tranquility

Česká anotace: Dva a půl roku. Tolik času uplynulo od té hrozné tragédie. Po ní už nic nebylo jako dřív. I z Nastyi Kashnikové zbyl jen stín holky, kterou byla před tím. Teď je rozhodnuta nechat temnou minulost za sebou a držet si všechny lidi pěkně daleko od těla. Tenhle úmysl jí ale vydrží jen do chvíle, kdy se potká s Joshem Bennettem. Je osamělý stejně jako ona. A neuvěřitelně přitažlivý.

Joshův příběh zná kdekdo: všichni lidé, které miloval, zmizeli z jeho života. Teď má sedmnáct roků a zůstal úplně sám. A když je vaše jméno synonymem pro smrt, lidi se s vámi moc nebaví. Až na Nastyu. Ta se naopak Joshe drží jako klíště a postupně se stává součástí každé stránky jeho života.

Táhne je to k sobě, jiskří to mezi nimi stále silněji. Ale zároveň se Josh začíná zamýšlet nad tím, jestli se někdy dozví všechna tajemství, která před ním Nastya skrývá. A vlastně ani sám neví, jestli se je dozvědět chce.

Nakladatelství: Atria Books (EN), Domino (CZ)
Počet stran: 448 (EN), 368 (CZ)
Vazba: Brožovaná i vázaná (CZ, EN)
Vydání v USA: 13.11.2012
Vydání v ČR: 30.10.2013

Moje hodnocení:

 
 
 
Moje hodnocení obálky:

 
 
 
Datum četby: 5 dní, říjen 2013, v angličtině

Reakce bezprostředně po dočtení knihy: Existuje jen pár knih, které ve vás zanechají stopu. A tahle je jedna z nich.

Oficiální stránky autora

Můj názor (obsahuje spoilery):
O téhle knize jsem toho slyšela hodně dávno předtím, než jsem se dozvěděla, že vyjde také u nás. Byla jsem na vážkách, jestli ji mám zkoušet anebo ne. Znáte to, většina ji miluje, ale vám nakonec nesedne a pak si připadáte jako outsider, protože vás prostě nedostala. Stává se mi to zcela běžně. Proto jsem ráda, že se mi naskytla příležitost se ke knize dostat. Tohle je kousek, u něhož lituju, že se mi do rukou nedostal dřív. Protože to byla pořádná jízda.

Každý z nás se v životě setkal s něčím, co jej zasáhlo natolik, že změnil svůj pohled na svět. Pro některé to bylo něco dobrého, pro jiné to byl pravý opak. Nastya Kashniková je právě z těch, kterým dal život pořádnou herdu do těla. I to je důvod jejího dosti nevhodného oblékání a společenské izolovanosti, a to nemluvě o tom, že… nemluví. A to vůbec. S nikým. Proč? To zajímá všechny, ale jen málokdo na to najde odpověď.

Josh Bennett také nemá na růžích ustláno. Postupně přišel o všechny své blízké, a proto si o něm nejspíš všichni v okolí myslí, že nosí smůlu. V životě mu tak radost přináší hlavně dřevo. Stačí mu, když se s ním zavře ve své garáži a začne tvořit. Už si na svůj životní úděl zvykl a pochybuje, že by se mohlo něco změnit. Dokud nepotká Nastyu. Dívku, která je úplně jiná, než všechny ostatní, a od které by si měl udržovat odstup. Zdá se, že si jsou až příliš podobní… a to by je oba mohlo zničit.

Vím jen o dvou knihách, jejichž poslední věta je něco tak úžasného, že cítíte radost a zároveň smutek. První je Harry Potter a Relikvie smrti, druhá je Moře klidu. Tahle recenze se mi píše velice špatně, protože nenacházím ta správná slova, jakými bych popsala všechno, co jsem během četby cítila. Místy jsem si připadala, jako bych byla jedním z hlavních hrdinů. Velkým plusem je totiž to, že příběh sledujeme z obou stran – podíváme se tak do hlavy Nastyi i Joshe a víme, co kterého z nich vedlo k tomu, aby se zachovali tak, jak se zachovali. A věřte mi, že je v příběhu tolik momentů, u nichž se vám chce frustrací řvát, že budete za tyhle pohledy velice vděční.

Moře klidu je z těch knih, co vám nedají spát, dokud je nedočtete. Autorka si s vámi hraje, nutí vás smát se, brečet, věřit v lepší zítřky a hlasitě nadávat. I když si myslíte, že víte, co se bude dít, stejně vás překvapí a vám pak přijde, že vás celou dobu vodila za nos. Hlavním plusem je to, že oba dva hrdinové nejsou dokonalí. Dobře, možná jsou oba pohlední, talentovaní a osobití, ale také si oba nesou těžké životní břímě. Kniha je celkově napsaná dosti hloubavě. Nutí vás zamýšlet se nad tím, co postavy říkají, na co reagují, jak vnímají svět okolo sebe. Líbí se mi, že si na nic nehrají a berou všechno tak, jak to je. Ale i oni touží po lepším zítřku, po světlé budoucnosti, po štěstí.

Katja Millay přinesla knihu, co ve vás zůstane ještě dlouho po dočtení. Ano, není úplně dokonalá, leckdy je možná přehnaná, kýčovitá, pro někoho možná i hloupá. Pro mě je to ovšem nejlepší kniha na pomezí YA/NA, jakou jsem tento rok četla. Už dlouho jsem nečetla něco, co by mě tolik zasáhlo a nějak je mi líto, že to už skončilo…

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

2 komentáře

  1. Peťa napsal:

    O téhle knize už jsem také slyšela, i podle tvé recenze vypadá dost dobře, ale netroufám si ji číst v angličtině. Raději si počkám na české vydání.

  2. tereza napsal:

    Docela mě zaujal ten nepoměr mezi počtem stran. Jaký je rozdíl mezi anglickou a českou verzi?
    Děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge