Podzimní napětí s Dominem (15) – Lincoln Rhyme

Nezapomeňte se podívat také na Books in Ashes, kde najdete ukázku ze Spící panny.

Sběratel kostí

Chtěla jenom spát.

Letadlo přistálo s dvouhodinovým zpožděním a čekání na zavazadla bylo úplný maraton. A ke všemu to ještě zpackala taxislužba: limuzína, která na ně měla čekat, odjela už před hodinou.

A tak teď čekali na obyčejný taxík.

Tammie Jean Colfaxová stála ve frontě zákazníků a štíhlé tělo měla poněkud nakloněné kvůli váze laptopu, který držela v ruce. John mumlal cosi o výši úroků a nových směrech restrukturalizace dohody, ale ona v tenhle páteční večer dokázala myslet jen na jedno: jak ze sebe shodí propocené šaty a padne do postele.

Pohled na téměř nekonečný proud žlutých newyorských taxíků jí připomínal hemžení drobného hmyzu. Po zádech jí přeběhl mráz, když se jí vybavily vzpomínky z dětství: jak s bratrem našla zabitého jezevce s vyhřezlými vnitřnostmi plnými kroutících se larev nebo jak bratr rozkopl mraveniště a ona zděšeně zírala na vlhký chomáč odporně se kroutících tělíček.

Ozvalo se zakvílení pneumatik a Tammie Jean Colfaxová vykročila kupředu, aby nastoupila do přistaveného taxíku.

Řidič otevřel kufr, ale zůstal sedět ve voze. Zavazadla si museli naložit sami, což Johna notně dopálilo. Většinou ho totiž lidé ochotně obskakovali sami. Tammie Jean se tvářila neutrálně – stále si nemohla úplně zvyknout na to, že má svého vlastního sekretáře, který pro ni píše dopisy a zakládá je do fasciklů. Hodila brašnu dovnitř, zabouchla kufr a nastoupila.

John vlezl do taxíku hned za ní. Práskl dveřmi a otíral si buclatou tvář a plešatějící temeno, jako by ho ukládání zavazadel bůhvíjak vyčerpalo.

„Nejprve pojedete na Východní Dvaasedmdesátou,“ zabručel přes přepážku.

„A pak na Upper West Side,“ dodala Tammie. Plexisklo mezi nimi a řidičem bylo neuvěřitelně poškrábané, takže sotva rozeznávala šoférovu tvář.

Taxík vyrazil od chodníku a zakrátko se už hnal po dálnici směrem na Manhattan.

„Podívej,“ ozval se John, „proto je všude tolik lidí.“

Ukazoval na billboard, vítající delegáty mírové konference OSN, která začínala v pondělí. Do města mělo přijet deset tisíc návštěvníků. Tammie pohlédla na plakát, ze kterého na ni mávali usměvaví černoši, běloši i Asiaté. Tohle umělecké dílo se však moc nepovedlo. Barvy i proporce byly přitaženy za vlasy a všechny tváře působily až nezdravě bledě.

„Vypadají jak mrtvoly,“ zamumlala.

Hnali se širokou dálnicí v záři podivně nažloutlých světel. Minuli starou námořní základnu a brooklynské přístaviště.

John se konečně odmlčel, vytáhl kalkulačku a začal do ní ládovat jakási čísla. Tammie Jean se usadila na sedadle a sledovala scenérii za oknem. Sluncem rozpálené chodníky pomalu chladly a lidé posedávající na verandách domů kolem cesty se tvářili mrzutě – vedro jako by je napůl omámilo.

Také uvnitř vozu bylo šílené dusno. Tammie stiskla knoflík, aby stáhla okénko. Ani ji nepřekvapilo, že spouštěcí mechanismus nefunguje. Natáhla se přes Johna, ale druhé okénko bylo rovněž pokažené. V tom okamžiku si všimla, že na dveřích taxíku scházejí zámky.

A taky kliky.

Přejela rukou po dveřích a ucítila chladný kov páčky. Někdo jako by kliku odřízl pilkou.

„Co je?“ zeptal se John.

„Koukni na ty dveře… Jak je otevřeme?“

John se právě chystal obě strany zkontrolovat, když projeli kolem odbočky do tunelu vedoucího do středu města.

„Hej!“ zabušil na plexisklo. „Přejel jste odbočku! Kam to jedete?“

„Možná to chce vzít přes Queensboro,“ podotkla Tammie.

Znamenalo by to sice zajížďku, ale vyhnuli by se poplatku za tunel. Naklonila se a prstýnkem zaklepala na přepážku.

„Jedete přes most?“

Řidič ji ignoroval.

„Haló!“

O chvíli později minuli i odbočku na Queensboro.

„Sakra,“ ulevil si John. „Kam nás to veze? Do Harlemu. Určitě nás veze do Harlemu.“

Tammie pohlédla z okna. Vedle nich jel automobil a pomalu je předjížděl. Zabušila silně na okno.

„Pomoc!“ vykřikla. „Prosím…“

Řidič vedlejšího vozu na ni pohlédl, pak ještě jednou a zamračil se. Zpomalil a zařadil se za ně. V tu chvíli sebou taxík cukl, zmizel na výjezdové rampě do Queens, vjel do opuštěné ulice a řítil se pustou průmyslovou čtvrtí. Na tachometru měl dobrou stovku.

„Co to děláte?“

Tammie opět začala bušit do plexiskla. „Zpomalte! Kam to…?“

„Bože můj, to snad ne,“ zasípal John. „Koukni na něj.“

Muž za volantem si nasazoval kuklu.

„Co po nás chcete?“ křičela Tammie.

„Peníze?“ přizvukoval John. „Dáme vám, oč si řeknete!“

Vpředu bylo ticho.

V západní části New Yorku začal řádit šílený vrah, který své zohavené oběti pohřbívá typicky morbidním způsobem. Záměrně za sebou nechává drobné stopy, které dokáže rozluštit jedině zkušený kriminalista. Ten však leží trvale na lůžku, paralyzován od krku až po prsty na nohách. Z tohoto důvodu se spojí s mladou ambiciózní policistkou Amélií, která se vlastně stává rukama a nohama svého ochrnutého kolegy.

Ochráncům zákona se pomalu daří utahovat smyčku okolo krku neznámého pachatele. Sběratel kostí, jak mu začnou říkat, má však své vlastní plány a postupně se mu daří zbavit se smrtícího sevření a přehodit ho na své pronásledovatele. Počet zohavených obětí mezitím stále vzrůstá…

Oficiální stránky Jefferyho Deavera ~ Profil autora na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Sběratel kostí ~ Tanečník ~ Prázdné křeslo ~ Kamenná opice ~ Iluze

Dvanáctá karta ~ Hodinář ~ Rozbité okno ~ Hořící drát ~ Pokoj smrti

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..