Žhavé léto s Baronetem (6): Cassie Palmer

Druhá ukázka z prvního dílu série Cassie Palmer.

Ani jsem se nijak neobtěžovala si z kanclu brát něco jiného než pistoli; když utíkáte, abyste si zachránili život, naučíte se rozlišovat priority. Ne že by taková devítimilimetrová pistole proti upírům něco zmohla, ale Tony pro menší kšefty často používal lidské zabijáky. Doufala jsem, že mě nepovažuje za natolik důležitou, aby na mě povolal někoho skutečné schopného. Představa, že schytám pár kulek do mozku, mě sice nijak nelákala; ale představa, že bych skončila jako jedno z jeho trvalých aktiv, byla mnohem horší. Předtím ze mě upírku neudělal, protože už jedno takové médium měl, to ale po přeměně své schopnosti ztratilo, a on ty mé pokládal za příliš cenné. Teď jsem se ale bála, že by to mohl risknout. Kdybych po přeměně schopnosti ztratila, mohl by mi probodnout srdce kůlem, a alespoň částečně se pomstít za všechno to peklo, které jsem mu způsobila. Pokud ne, získal by nesmrtelného mistra se zaručenou loajalitou, protože je vážně těžké postavit se proti upírovi, který vás stvořil. Zřejmě si i přesto, jak kvůli mně běsnil, dokázal spočítat, že z jeho úhlu pohledu to byla situace, v níž nemůže prohrát. Zkontrolovala jsem zbraň a přesvědčila se, že mám plný zásobník. Kdyby mě dostali, nechtěla jsem se vzdát bez boje, a kdyby došlo na nejhorší, byla jsem připravena poslední kulku raději spolknout sama, než tomu hnusákovi sloužit.

Od posledně se změnilo jenom to, že než budu moci začít zase nový život, musím udělat ještě jednu věc. Co nejrychleji jsem se vytratila z agentury pro případ, že by Tonyho hoši chtěli trochu posunout termín; abych se vyhnula hlavnímu vchodu, vylezla jsem oknem z koupelny. Když to dělají lidi v televizi, vždycky to vypadá velice jednoduše. Já jsem skončila s odřeným stehnem, roztrženou nohavicí a prokousnutým rtem, jak jsem se snažila nenadávat. Konečně se mi to podařilo a jakousi špinavou uličkou jsem utíkala k parkovišti; ještě jsem odbočila k restauraci Waffle House. Cesta to byla krátká, ale nervy drásající. Známé ulice najednou vypadaly jako perfektní schovávačky pro Tonyho gorily, každý zvuk zněl jako natahování závěru.

Parkoviště před Waffle House zalévalo jasné světlo halogenových reflektorů, a když jsem přes ně přebíhala, připadala jsem si příšerně nechráněná. Řada telefonních automatů podél jedné ze zdí budovy byla naštěstí ve stínu. Zastavila jsem se před jedním fungujícím a vylovila z kabelky nějaké drobné, v klubu to ale nikdo nebral. Telefon zvonil asi dvacetkrát, zatímco jsem se kousala do rtu a přesvědčovala samu sebe, že to nic neznamená. Byl přece pátek večer – tlefon v tom hluku zřejmě nikdo neslyšel, nebo i kdyby ano, neměli čas ho zvednout.

Dostat se tam pěšky chvíli trvalo, protože jsem se snažila nebýt vidět a nezlomit si kotník v nových vysokých botách na podpatcích. Koupila jsem je proto, že ladily s tou šik koženou minisukýnkou, kterou mi vnutila prodavačka, a původně jsem se v nich chtěla v klubu po práci trochu předvádět, pro rychlé přesuny ale dělané nebyly. Ano, já jsem ta veliká jasnovidka, ale myslíte, že jsem snad měla nějaké vidění o tom, že bych měla nosit tenisky, nebo alespoň nízké botky? Sakra, že ne. Je to stejné, jako že nikdy nevyhraju v loterii. Vidím jedině ty věci, které způsobují zlé sny a vážné problémy s pitím.

Byl to jeden z těch georgijských večerů, kdy vzduch na kůži vnímáte jako těžkou deku a vlhkost vzduchu už nelze ani očíslovat. Ve světle reflektorů se mihotala tenká mlha, většina světla ale pocházela od měsíce, ozařujícího deštěm smáčené ulice a měnícího louže ve stříbro. Noc budovám v centru smyla barvu a změnila ji na šedivou, která splývala se stíny a zakrývala vrcholky mrakodrapů. Historická čtvrť mi té noci připadala nějaká nepatřičná, zvlášť když jsem procházela kolem hotelu Margaret Mitchell House na West Peachtree. Když zpoza rohu vyjel jeden z těch koňských kočárů, co vozí turisty, zdálo se to být naprosto přirozené – až na to, že tenhle uháněl plným tryskem a málem mě přejel.

Než kočár s rachotem sjel z chodníku a po ulici kodrcavě ujížděl z dohledu, měla jsem okamžik na to, abych si všimla tváří turistů, kteří se zuby nehty drželi na zadním sedadle. Své zablácené já jsem zvedla z příkopu a podezřívavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Veselý smích za mnou vysvětloval, co toho starého tlustého koně přimělo k tomu, aby se pokusil o nový rychlostní rekord. Zlehka ke mně připlul závoj mlhy, téměř nerozeznatelný od lehkého deštíku. Popadla jsem to – v metafyzickém smyslu slova.

„Portie! Tohle není legrace!“

Zvonivý smích se ozval znovu a přede mnou se zhmotnila dokonalá jižanská kráska v kypré krinolíně. „Ale ano, je! Viděla jsi, jak se tvářili?“ Oči, které kdysi byly modřejší než ty mé, zajiskřily veselím. Dnes ale měly stejnou barvu jako nadouvající se mraky nad námi.

Hledala jsem v kabelce kapesníček, abych si očistila boty. „Myslela jsem, že tyhle věci už neděláš. Když budeš děsit turisty, kdo si pak s tebou bude hrát?“ Zase tolik společností, které by dokázaly předstírat, že Atlanta má stejně jako Savannah nebo Charleston dostatečně historickou čtvrť na to, aby se tu koňské kočáry vyplatily, tu nebylo. Pokud by Portia v těch svých legráckách pokračovala, bylo by cokoli z toho, co dosud přežívalo rozmach města – jež nabízelo takové časem prověřené favority jako muzeum Svět Coca-coly, Centrum CNN a Podzemní tržiště v Atlantě – odsouzeno
k záhubě.

Portia se na mě zaculila tak, že to jistě musela nacvičovat doma před zrcadlem, když byla ještě naživu. „Je s tebou sranda, Cassie.“

Střelila jsem po ní nešťastným pohledem, zatímco jsem se pokoušela zablácenou kůži očistit, ale podařilo se mi tu špínu jenom rozmazat. Nikdy se mi nedaří vypadat na útěku sexy. „Ale jo, je se mnou sranda pořád, jenom ne dnes.“ Začalo pršet, dešťové kapky ale padaly skrz Portii a cákaly na beton. Tohle nesnáším. Je to jako dívat se na televizi s hodně velkým rušením. „Billyho Joea jsi ale neviděla, že ne?“

Billymu Joeovi říkám můj dobrý duch, není to ale úplně přesné. Je to spíš taková osina v zadku, které se čas od času podaří být trochu užitečnou, v tu chvíli jsem ale moc náročná nebyla. Billy je tím, co zbylo z jednoho irsko-amerického hazardního hráče, co v roce 1858 nedokázal včas položit list. Párek naštvaných kovbojů, tenkrát se dovtípivších, že podvádí, ho zašil do pytle a hodil do Mississippi. Naštěstí pro něj pár dní předtím pomohl jisté projíždějící hraběnce od velkého a ošklivého náhrdelníku, který účinkuje jako jakási nadpřirozená baterie, sbírající magickou energii ze světa živých a schraňuje ji do doby, kdy bude potřeba. Když jeho duše opustila tělo, spočinula v náhrdelníku, v němž se zabydlel stejně, jako to jiní duchové dělají s těmi obvyklejšími věcmi, například s hrobkami. Získával z něj dostatek energie na to, aby mohl dál existovat, nejživější ale býval po občasných dobrovolných příspěvcích mé energie jakožto živého člověka. Ten náhrdelník jsem našla v jednom vetešnictví, když mi bylo sedmnáct, a od té doby jsme s Billym tvořili tým. Samozřejmě nemohl se vzkazem do klubu místo mě, takže jsem tam musela osobně, zato ale mohl posloužit jako jakási hlídka pro případ, že by se ke mně nějací zloduši dostali příliš blízko. To celé za předpokladu, že ho dokážu najít, což zase vyžadovalo maličko duchovní pomoci.

V Atlantě se to duchy jen hemží, většinou ale jde o takové ty obyčejné, kteří se snaží nějak přežívat, dokud si nevyřeší své věci, nebo jsou to doznívající týpci jako Billy Joe. Přebývá tu ale také několik dobrých, „strážných“ duchů a pár spiritistických otisků, ti druzí jmenovaní ale nejsou duchy v technickém smyslu slova. Otisky představují něco jako nadpřirozené kino, jež pořád dokolečka promítá stejný film, až se vám z toho chce křičet. Vzhledem k tomu, že se obvykle jedná o něco traumatizujícího, setkání s nimi nebývá zábavné. Pár měsíců po tom, kdy jsem se řistěhovala, jsem volný čas trávila poznáváním ulic, a jednou z důležitých věcí, které jsem hledala, byla místa otisků. Našla jsem asi padesátku takových, které se vyrovnávaly s požárem města během občanské války, ale většina z nich byla příliš slabá na to, aby způsobila něco víc než náhlé popíchnutí. Mezi mým bytem a agenturou však byl jeden velký v místě, kde smečka psů kdysi roztrhala otroka. Od té doby, kdy jsem do něj jednou vkročila, jsem začala chodit hodně velkou oklikou. Mám hodně vlastních vzpomínek, které chci co nejdřív zapomenout; žádné další noční můry cizích lidí nepotřebuji.

Cassandra Palmerová dokáže vidět budoucnost a komunikovat s duchy — což je vlastnost, díky níž po ní touží mrtví i nemrtví. Duchové mrtvých obvykle nebezpeční nejsou; ti si jenom rádi povídají… pořád.

Zato nemrtví, to je jiná kapitola.

Stejně jako každá jiná rozumná dívka se i Cassie snaží upírům vyhýbat. Když však krvežíznivý mafioso, od něhož před třemi lety utekla, Cassii znovu našel a jde mu jen o pomstu, musí o pomoc požádat Senát upírů.

Nemrtví senátoři jí však nechtějí pomoci zadarmo – a tak Cassie musí spolupracovat s jedním z jejich nejmocnějších členů, nebezpečně svůdným upírským mistrem — a cena, kterou požaduje, může být vyšší, než jakou je Cassie ochotna zaplatit…

Oficiální web Karen Chance ~ Série na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Dotkni se temnoty ~ Unesena stínem ~ Obejmi noc

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..