Žhavé léto s Baronetem (10): Cassie Palmer

Druhá ukázka z třetího dílu série Cassie Palmer.

Několik sekund mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ještě nejsem mrtvá. Ležela jsem schoulená a v očekávání útoku si chránila hlavu rukama, ale chodba zůstávala stejně tichá jako hrobka, jíž vlastně byla. Jediní lidé kromě nás tam byli zazdění ve stěnách nebo pohřbení pod hromadou sutin, kterou jim na hlavy svrhlo jejich vlastní kouzlo. Zhroutila jsem se na podlahu, trhaně dýchala a snažila se neječet.

Po minutě jsem kolem sebe začala hmatat po baterce, až jsem rukou na ten studený plastový válec narazila. Zapnula jsem ji, ulevilo se mi, že pořád funguje, a viděla jsem Pritkina ležet na boku. Nehýbal se a po strništi na bradě měl rozmazanou krev, jasně červenou a hrůzu nahánějící krev. Ať si ten Murphy i s tím svým slavným zákonem jde někam, pomyslela jsem si vztekle a zuřivě jsem jím třásla.

„Mohla bys s tím laskavě přestat?“ zeptal se zdvořile. Jenom jsem na něj civěla. Nebyla jsem si úplně jistá, ale zdvořilý John Pritkin mohl být znamením apokalypsy. „Nepraštil ses do hlavy?“ Zkusila jsem se přisunout blíž, abych se mohla podívat lépe, a nechtěně jsem mu kolenem poslala spršku oblázků přímo na rozšklebenou jizvu na čele.

„Když ti řeknu,že jsem v pořádku, přestaneš se mi snažit pomáhat?“ Když jsem mu v hlase zaslechla ten známý podtón, který bych charakterizovala jako rozcuchané peří a břitkou netrpělivost, velice se mi ulevilo. To už bylo lepší, s tímhle se dalo pracovat.

„Takže pořád žiješ?“ zaskřehotala jsem.

„To teda sakra jo.“

Ale i tak zůstával ležet, takže jsem mu dala minutku času a zatím jsem baterkou slídila kolem. Několik sekund mi trvalo, než jsem si uvědomila, co to vlastně vidím. Pritkinovi se zřejmě podařilo štít zase obnovit, protože zářil modravým, jakoby vodovým světlem, které se ve žlutém paprsku jemně vlnilo. Nad ním už ale žádná jeskyně nebyla. Nebo abych to vyjádřila přesněji, ona tam byla – jenom už neměla žádný pevný základ.

Obrovské, napůl opracované kvádry, na kterých ještě byly místy viditelné stopy dláta, spočívaly na jeho náhle velice křehce vyhlížejícím štítu. Pokaždé když se štít napnul, skutálela se z vrcholu hromádky sprška kamenů a štěrku, která v tom tichu vydávala tiché syčivé zvuky. Ty větší kusy sice neměly kam padat, ale pohybovaly se dostatečně na to, aby daly jasně najevo, že nejsou k ničemu pevně připevněné. I ty menší kousky o velikosti dlažební kostky by bolely jako čert, kdyby na nás spadly, a o tom, co by udělaly ty větší, jsem nemusela přemýšlet dlouho. Dva zakrvácení mágové, ležící necelý metr od nás, o tom poskytovali docela přesvědčivý důkaz.

Mohla jsem natáhnout ruku a dotknout se jich, jak leželi mezi štítem a propadlinou. Těla měli podivně zkroucená, v kamení a sutinách byli uvěznění jako nějaké starodávné fosilie a oči se jim v odrazu světla leskly. Až na to, že fosilie obvykle nenacházíte i s důkazem o tom, jak se jimi vlastně staly, nebo je rozhodně nevídáte v tak barvitém provedení. Čerstvě roztříštěná kost – bílá a rudě potřísněná – ostře kontrastovala s nazlátlou barvou starších vzorků. Jedna ruka se opírala o modrý štít, kde zůstala zapřená v obranném gestu, jako by snad lidská síla dokázala unést tíhu hory. Na jeden šílený okamžik jsem se zamyslela nad tím, jestli po ní na štítu zůstane rudá skvrna a jestli bude vidět i tehdy, až jej Pritkin příště aktivuje.

Vzduch v plicích mi najednou připadal mnohem těžší. I přes to velké množství neskutečných věcí, které se mi v poslední době přihodily, se s tím můj mozek zřejmě nedokázal vyrovnat. Hlasitě trval na tom, že obrovské kamenné kvádry, které váží každý snad tunu, se prostě nemůžou jenom tak vznášet ve vzduchu a že oba každou chvilku umřeme.

Vyrazila jsem tichý a přidušený zvuk, ale pak se mi ten hysterický záchvat podařilo spolknout těsně předtím, než by se vydal vlastní cestou. Kdyby se Pritkin s obnovou své ochrany opozdil o jedinou sekundu, byla by tady dole místo dvou těl pohřbená hned čtyři. Což se ale nestalo. Byli jsme v bezpečí. Svým způsobem. Pritkin se překulil na záda a zíral na mě tvrdým a soustředěným pohledem. „Přesně kvůli tomuhle jsem ti říkal, abys šla domů.“

„Na to si velice dobře vzpomínám,“ informovala jsem ho důstojně. „Jenom ne hned teď.“

„Chceš to vzdát?“ Zamžikala jsem. Kolikrát se zeptal na můj názor, bych dokázala spočítat na nula prstech jedné ruky. „Protože jich tady skoro určitě je mnohem víc.“

Vzpomněla jsem si, že duchové říkali, že mágů viděli celkem dvanáct. Což znamenalo, že za tou kamennou lavinou jich čeká ještě deset, leda by je to zasypalo někde, kam jsem neviděla. Nebo pokud neodešli s domněnkou, že nás zhroucený strop zabil. Ale ne, tolik štěstí jsme neměli.

„Víš přece, co je v sázce,“ připomněla jsem mu.

„Myslel jsem, že to řekneš.“ Pritkin se ztěžka zvedl na kolena. Sutiny se zvedly spolu s ním, dost na to, aby se jeden větší kvádr uvolnil a zřítil se dolů. Jeho rozeklaná spodní část mi dopadla necelý metr před obličej. Z paniky mě probral Pritkinův hlas, jako obvykle prošpikovaný netrpělivostí. „Pojďme.“

„Pojďme?“ Vyšlo to ze mě jako mnohem větší zaskřehotání, než jaké jsem si chtěla povolit. „Jak? Protože já nás dokážu přemístit domů, ale nedokážu nás odčasovat za tohleto. Nevím, co je na druhé straně, nevím ani to, kde ta druhá strana vlastně je –“

„Drž se těsně u mě.“ Než vůbec stihl větu dokončit, jeho štít změnil skupenství a z tekutých vln se stal tvrdý křišťál, jehož tisíce ostrých plošek osvětlovaly jeskyni. Odpadlo několik dalších kusů skály, které s sebou shora vzaly další spršku těch menších, a po novém pevném štítu klouzaly s dutým duněním. Pritkin se začal plazit vpřed a jeho štít se sunul s ním. Než jsem se stačila přizpůsobit a vyrazila těsně za ním, skoro mi podrazil nohy.

Co se vlastně děje, jsem si plně uvědomila, teprve když jsem viděla, jak tělo jednoho z mágů sklouzlo dolů a překulilo se za nás. Naše malá bublina se kamením a hlínou prořezávala jako křišťálový krtek, který si chce udělat novou noru. Jednou narazil do zdi, když hledal vchod, který tam nebyl, ale pak jsme ho kousek vlevo našli a proběhli jím; jeskyně se za námi propadla do sebe.

Pritkin se slyšitelným výdechem spustil štít a dovnitř se nahrnul prach, který jsme svým úprkem rozvířili, a skoro mě oslepil. Vyrazili jsme vpřed, abychom před tím dusivým mrakem utekli; v tak malém prostoru bez větru nebo otevřených oken se rozptýlit nemohl. Než jsme ale stačili uběhnout deset metrů, vběhli jsme do něčeho, co vypadalo jako další propadlá jeskyně.

Když jsem si vymrkala prach z očí, uvědomila jsem si, co vlastně vidím. Před námi se táhl dlouhý tunel, do poloviny výšky stěn zaplněný něčím, co vypadalo jako celé míle kostí. Pritkin se na vrchol té rozlámané lidské hmoty vyšplhal a svítil si baterkou kolem.

„Ve zdi před námi je díra. Zřejmě vede do dalšího tunelu.“

S nepříjemným pocitem jsem si tu hromadu kostí prohlížela. Cokoli, co bylo vystaveno kontaktu s lidskou aurou, vždycky získá psychický otisk. Když jsem se nechtěně otřela o nějaký silný spouštěč, prožila jsem mnohem víc hororových zážitků, než jsem dokázala spočítat. A žádný silnější spouštěč než skutečnou část lidského těla bych vymyslet nedokázala.

„Dělej, sakra!“ Pritkin ke mně natahoval ruku a v chodbě za námi se už ozývaly zvuky dalších hlasů. Někdo nás slyšel odcházet.

Cassandra Palmerová, která byla nedávno jmenována hlavní světovou jasnovidkou, má pořád velký problém. Dokud jsou k sobě Cassie a jistý mistr upír – neuvěřitelně sexy Mircea –vázáni magií, její život nikdy nebude patřit jenom jí…

Kouzlo, které je svazuje, může být zlomeno jenom s pomocí zaklínadla ze starověké zaklínací knihy Codex Merlini. Místo, kde se kodex nachází, není v současnosti známo, takže Cassie musí pátrat na jediném místě, kde jej ještě lze najít – v minulosti.

Ale Cassie brzy zjišťuje, že kodex byl ztracen z určitého důvodu. Říká se, že kniha obsahuje jistá skutečně nebezpečná kouzla, a její získání sice může Cassii pomoci vypořádat se s Mirceou, ale také tím může ohrozit celý svět…

Oficiální web Karen Chance ~ Série na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Dotkni se temnoty ~ Unesena stínem ~ Obejmi noc

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge