Dystopická Tour (2)

Druhá ukázka z Dechu:

Quinn

Fronta na očkování se táhne od sesterny až na konec zatracené tělocvičny. Je obědová pauza a já umírám hlady, ale protože v tuhle dobu je nejmenší nával, stojím a čekám na vosí píchnutí. Ne že bych potom nějak toužil, injekce přímo nesnáším. Školní rozhlas nám ale každou hodinu připomíná, že máme povinnost zajít za školní sestrou kvůli očkování, a tak to radši udělám hned, abych to měl za sebou.

Čekám už dvacet minut a snažím se využít čas memorováním vzorečků na test z fyziky, když se k mému místu ve frontě přiblíží Riley s Ferrisem.

„Díky, že nám držíš místa, kámo,“ říká Riley.

„Jo, moc hezký, že na nás myslíš, brachu,“ přidá se Ferris. Ohlédnu se na studenty za sebou. Dost se mračí. A mají k tomu důvod.

„Chlapi, nepředbíhejte řadu,“ ukazuju na ponurý zástup táhnoucí se chodbou. Ferris zamručí a protlačí se až ke zdi, takže teď stojí přímo přede mnou. Riley udělá totéž. Studenti za námi jsou mladší a kromě reptání se na nic dalšího nezmůžou.

„Chceš si jít s náma po škole začutat?“ dloubne mě Riley do žeber.

„Dej si pohov!“ povídám a strčím do něj.

„Potřebujeme gólmana,“ vysvětluje.

„A vzpomněli jsme si, jak rád chytáš různý koule.

Že jo, kámo?“ vysmívá se Ferris. Obrátím oči v sloup, vytáhnu pad a nalistuju stránku s rozvrhem testů a zkoušek.

„Nesmím hrát,“ odpovídám. „Tatík říká, že mám špatný známky.“

Ferris a Riley mi šilhají přes rameno. „Uf,“ prohlásí Riley.

Ferris se zasměje. „Nemůžeš mít prostě všecko, Quinne. Kukuč, prachy, mozek. Každej je na něco pako.“ Chce se mi namítnout, že hromada A minus a B plus těžko znamená, že jsem pako a že kdyby nebylo táty, byl bych se známkami naprosto spokojený. Na každý případ jsou o dost lepší než ty, o kterých vím, že je dostává on. Než ale stačím dokončit myšlenku, Riley i Ferris mají už oči jen pro hry na svých padech – není vskutku obtížné odvést jejich pozornost. Cítím, jak mě někdo tahá za rukáv, a když zvednu oči, stojí vedle mě dost možná ta nejkřiklavěji nádherná holka, jakou jsem kdy potkal. Ani trochu nepřeháním. Má velké zelené oči s panenkami roztaženými hněvem a krásně rozcuchané dlouhé vlasy. Tváří se, jako by se mě chystala praštit. Usměju se na ni.

„Čekám tady už celé věky a najednou se z čista jasna objeví tví kamarádíčkové a hurá doprostřed fronty,“ zlobí se. „Ani náhodou.“ Riley a Ferris mají sluchátka, takže neslyší ani slovo, a přestože já ano, naprosto ztrácím řeč, což je pro mě nový pocit. „Haló, jsi tam?“ ptá se a mává mi rukou před obličejem. Dál na ni civím, ale aspoň se mi podařilo zavřít pusu. „Jdi na konec řady,“ zatáhne Ferrise za loket, když si uvědomí, že ze mě nic nedostane.

„Co chceš?“ zavrčí Ferris, obrátí se a strhne si sluchátka.

„Jdi dozadu.“

„A to říká kdo? Ty?“ propukne v smích. I Riley se otočí a sundá si sluchátka.

„Co se děje?“

„Tahle panovačná kráva nám chce sebrat místo ve frontě,“ vysvětluje Ferris.

„Klídek,“ vložím se do toho a stoupnu si mezi Rileyho s Ferrisem a tu holku. „Předbíhali jste vy.“

„Dej si pozor na to, s kým mluvíš, kočičko,“ pokračuje Ferris, postoupí dopředu a vytáhne se do výšky.

„Mně strach nenaženeš. Nafoukanej prémius, myslí si, že může dělat všechno, co se mu zlíbí,“ prohlásí a odstrčí mě na stranu. Vrhnu rychlý pohled na její ušní lalůčky, nemá tetování. Našeho si určitě všimla hned na začátku, což ji patrně ještě víc rozpálilo.

„Opravdu rád dělám, co se mi zlíbí,“ přiznává Ferris a vilně zvedá obočí. Chci jí poradit, ať ty kluky radši nechá na pokoji, protože nemají zábrany ubližovat dívkám, ale mám pocit, že ať řeknu cokoli, tak ji to nezastaví.

„Jsi naprostej ubožák,“ prohlásí, pohrdlivě se ušklíbne a obrátí se ke mně.

„Máš to ale pěkné kámoše.“ Než pro ně stačím najít omluvu, je pryč.

„Co to jako mělo být?“ strčím do Ferrise.

„Co já vím, asi jí straší v bedně!“ konstatuje Ferris.

„Musím ale uznat, že je to kočka.“

„Nemyslel jsem ji, ale vás dva. Kdy se konečně přestanete chovat jako malí?“

„My? Musíš si dělat legraci,“ opáčí Riley.

„Určitě si dělá legraci,“ zopakuje Ferris.

Mám toho dost. Dost čekání ve frontě a pokusů přivést dva idioty k rozumu. Popadnu batoh a vyrazím za dívkou.

„Quinne!“ volá za mnou Ferris. „Vyřiď Bee, že jí dneska večer zavolám.“ Ignoruju ho a jdu dál.

Navzdory mému očekávání se nezařadí zpátky do fronty na očkování. Na jejím konci pokračuje rovnou do jídelny, kde se raději postaví do fronty na oběd. Popadnu tác a následuju ji k pultu. Nad stojany s jídlem bliká dnešní menu.

„Obvykle se tak příšerně nechovají,“ začnu. Nevšimla si, že jdu za ní, a tak se s leknutím otáčí.

„To jsi ty,“ vydechne.

„Jsi ráda, že mě vidíš?“ ptám se, přestože nevypadá ani v nejmenším potěšeně.

„Když to říkáš,“ odpoví a nakloní se směrem k servírce. Všímám si, že na talíř dostala jen pár suchých topinek a hned si objednávám totéž. Servírka se usměje. Ale dívka ne, zamíří si to podél pultu pryč ode mě.

Zaplatí a posadí se k prázdnému kruhovému stolu u okna. Když se posadím vedle ní, prohlásí: „Na někoho čekám,“ a významně pohlédne na hodiny na stěně.

Předstírám, že jsem nic neslyšel, abych se nedozvěděl, že čeká na svého přítele. „Chtěl jsem zajít na injekci před obědem. Po škole nemám čas,“ vysvětluju. Ani nezvedne oči. Když se skloní nad talíř, začnou jí padat vlasy do tváře. Zastrčí si neposlušné pramínky za uši. „Upřímně řečeno mi už leze krkem, že do nás každých čtrnáct dní píchají jehly. Kvůli čemu je to vlastně teď?“

„Očkují proti zelené chřipce,“ připomene mi a zakousne se do topinky. Ukáže na otáčející se billboard nad našimi hlavami, na němž neonovým písmem září slova POVINNÉ OČKOVÁNÍ PROTI ZELENÉ CHŘIPCE. Zasměju se v naději, že se zasměje taky. Ani ji to nenapadne. Lokne si vody a pohlédne na mě zpoza přivřených víček, jako by si nebyla zcela jistá, co vidí.

„Neočkovalo se proti zelené chřipce už minulý měsíc?“ přemýšlím.

„To byla měděná chřipka. Měl bys číst vyhlášky.“

„Nestíhám je sledovat,“ přiznám se. Je zřejmé, že se mě snaží ze všech sil ignorovat, ale je to ta nejnádhernější holka, jakou jsem kdy potkal, a dráždí mě její neústupnost a tajnůstkářství. Chci se s ní seznámit i navzdory tomu, že ona o mě nejeví zájem. Chci se jí dotknout a toužím po tom, aby se ona dotkla mě. „Sám s tím vším očkováním nevím. Občas mi připadá, že bych na tom byl lépe, kdybych dostal jednu z těch pestrobarevných nemocí,“ náhodně volím směr
hovoru v naději, že udržím její pozornost. A kupodivu se mi to daří.

Vrhne bleskový pohled ze strany na stranu a pak zašeptá: „Ty vakcíny jsou jedovaté.“ Utře si pusu hřbetem ruky.

Přikývnu jakoby na souhlas, ale ve skutečnosti se marně snažím přijít na to, proč říká takové podivnosti. Místo vymýšlení vtipné odpovědi plácnu první věc, která mě napadne. „Máš fobii z jehel nebo co?“

„Ne, jehly mi nevadí,“ povzdechne si. Patrně si myslí, že ji neberu vážně, ale protože nevím, jak se jí znovu vetřít do přízně, a popravdě netuším, proč injekce nemá ráda, zůstávám sedět a tiše na ni zírám. Otočí se a znovu se pustí do topinky.

„Zkusím se zase postavit do fronty. Co ty?“ ptám se.

„Já už ne. Chci, aby to udělala sestra Kellyová. Je moc milá. Měl bys za ní taky chodit, kdykoli to půjde.“ Vstane od stolu.

„Jak se jmenuješ?“ zajímá mě.

„Proč?“ Tentokrát to od ní není nezdvořilost. Myslím, že ji opravdu zajímá, k čemu mi její jméno bude.

„Jenom…“ pokrčím rameny.

„Jsem Alina,“ prohlásí a rovnou si to míří pryč. Tác nechává na stole.

Nemá smysl ji sledovat, když se tak okatě rozhodla, že nemá zájem. A tak spořádám zbylé topinky z obou talířů a jdu zpátky do fronty na očkování. Ferris s Rileym už stojí vepředu u dveří sestřiny ordinace. Bez ohledu na studenty, kteří čekali celou obědovou přestávku, si to zamířím přímo k nim a vtlačím se do řady.

„Nepředbíháš teď náhodou ty?“ vysmívá se Riley.

„Zmlkni a uhni mi z cesty.“ Vrazím do něj loktem, aby mi uvolnil místo.

„Zrovna šla kolem Bea,“ prozradí mi.

Ferris natáhne vzduch nosem a zdvihne obočí. „Měla na sobě moc pěknou halenku. Náramně těsnou. Nechápu, proč sis s ní ještě nic nezačal.“ Zakryje si rukou pusu a vyprskne smíchy, a tak bez velkého přemýšlení praštím Ferrise pěstí do břicha.

Předkloní se a zalapá po dechu. „Byl to jen vtip,“ zasténá.

„Dej si pohov, Quinne,“ prohlásí Riley a poklepe Ferrise po zádech.

Rozhlížím se dokola, jestli někde neuvidím Beu, ale marně. Minutu ještě zírám na mléčné sklo sesterny, pak si to s očkováním rozmýšlím a jdu pryč.

Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu.

Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom.

Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně. Dystopický román mladé irsko-americké autorky plný dobrodružství, při němž se doslova tají dech.

Oficiální web Sarah Crossan ~ profil na FaceBooku ~ série na GoodReads

Koupit knihu

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

1 odpověď

  1. Desirée Lydon napsal:

    Tuhla část už mám přečtenou 😀
    Desirée Lydon recently posted..Blend s Lanou Del ReyMy Profile

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge