Detektivní Tour s Karin Slaughter (4)

Druhá ukázka z druhého dílu série:

McFadenová jim vysvětlila: „Studentky, které mají potíže se čtením, k panu Bernardovi chodí na individuální doučování. Emma je mírně dyslektická.“

„Tak to mě mrzí. Mohl byste mi říct…,“ obrátila se Faith k učiteli.

„Cože?“ přerušil ji Will. Předklonil se a opřel se lokty o kolena, aby na Bernarda lépe viděl.

„Asi vám nerozumím,“ řekl učitel překvapeně.

„Totiž…,“ hledal Will slova, kterými by jasně vyjádřil svoje myšlenky. „Nějak mi není jasné, co myslíte tou mírnou dyslexií.“

„Myslím, že mírná není to správné slovo,“ řekl Bernard. „Jedná se o poruchu čtení. Dyslexie má, stejně jako autismus, celé spektrum příznaků. Když o někom řeknete, že má lehkou formu, znamená to, že může v životě fungovat prakticky bez problémů. Většina dětí, se kterými pracuju, má buď nejlehčí formu, anebo úplně tu nejtěžší. Příznaky jsou různé, ale základní charakteristikou je neschopnost číst, psát nebo hláskovat na úrovni žáka základní školy.“

Will přikývl a Faith si všimla, že zastrčil ruku do kapsy saka. Když zaslechla cvaknutí, musela se hodně přemáhat, aby mu něco neřekla. V autě viděla, jak si do kapsy strká diktafon. V Georgii sice bylo legální tajně nahrávat rozhovor druhých, ale u policistů se to považovalo za porušení zákona.

„Popsal byste tedy Emmu jako pomalou?“ zeptal se Will Bernarda. „Nebo dokonce jako…,“ na okamžik zaváhal, protože mu slovo, které řekl, nešlo přes rty, „… zaostalou?“

Faith se zhrozila. Bernard se zatvářil zděšeně. „To v žádném případě,“ odpověděl. „Naopak, Emma má výjimečně vysoké IQ. Mnozí dyslektici jsou ohromně nadaní.“

„Jakým způsobem?“ zajímal se Will.

Učitel vypálil několik příkladů: „Mají vynikající pozorovací talent, jsou vysoce disciplinovaní, umí si pamatovat i ty nejmenší detaily, které jiným unikají. Bývají z nich výborní atleti a mechanici. Jsem přesvědčený, že z Emmy jednou bude velice dobrá architektka. Má ohromné nadání na konstrukci. Za dvanáct let, co učím na Westfieldu, jsem takhle šikovnou holku neviděl.“

„Ale stejně měla potíže,“ řekl Will trochu skepticky.

„Nenazýval bych to potížemi. Ve škole to nemá zrovna jednoduché, ale tak je to u všech dětí.“

„Ale dyslexie je nemoc, ne?“ nedal se Will.

„Porucha,“ opravil ho učitel.

Will se nadechl a Faith pochopila, že mu učitelovo uhýbání začíná lézt na nervy. Přesto se vyptával dál: „A jaké obtíže mívají studenti, kteří touhle poruchou trpí?“

Učitel je začal jednu po druhé vyjmenovávat: „Špatně počítají, čtou a hláskují. Nerozumí psanému textu. Jsou nevyspělí, mají potíže s prostorovou orientací, koktají, mají problémy s motorikou. Nedovedou pochopit rým… Je toho opravdu hodně, a každé dítě je navíc jiné. Jsou mezi nimi matematičtí géniové i takoví, co nedovedou ani sčítat. Vynikající atleti a hrozní nemotorové. Emma měla štěstí, že to u ní objevili dost brzy. Dyslektici svůj handicap dovedou velice dobře skrývat a bohužel jim v tom hodně pomáhají počítače. Čtení je základní dovednost a oni se stydí, že se s ní nedovedou vypořádat. Většina dyslektiků má špatné výsledky v testech, takže mívá i špatný celkový prospěch. Určitě nejsem sám, kdo si myslí, že někteří učitelé to považují za projev lenosti nebo nedostatek kázně.“ Bernard se odmlčel, aby jeho slova patřičně vyzněla. Skoro jako by patřila určitému pedagogovi ve sborovně. „Emma je ještě k tomu extrémně plachá. Nerada upoutává pozornost. Je ochotná hodně snést, aby na ni nebylo moc vidět. V podstatě je od přírody introvertní a musí se hodně snažit, aby zapadla mezi ostatní.“

Will se předkláněl tak daleko, že málem spadl ze židle. „Jak se k tomu staví její rodiče?“ zeptal se.

„S otcem jsem se nikdy nesetkal, ale Emmina matka se o problém velice živě zajímá.“

„Dá se to léčit?“

„Už jsem vám říkal, že dyslexie není nemoc, pane Trente,“ odtušil Bernard. „Je to problém nervových spojů v mozku. Cukrovkář taky nezačne zničehonic produkovat inzulin. Zrovna tak se dyslektik najednou neprobudí a nebude znát rozdíl mezi pravou a levou a směrem nahoru a dolů.“

V té čtvrti žili nejzámožnější a nejvlivnější lidé z celé Atlanty. Velmi jim záleželo na tom, aby k jejich honosným domům neměl přístup nikdo cizí. Teď se ale ukázalo, že opatrnosti opravdu není nikdy dost…

Když Abigail Campanová jednoho odpoledne nečekaně přijde domů, ocitne se uprostřed svých nejděsivějších snů: na podestě leží její dospívající dcera a nad ní kymácí muž se zakrváceným nožem. Hrůznost toho výjevu dá Abigail dost sil na to, aby vetřelce zabila holýma rukama. A od té chvíle už v jejím životě nic nebude takové, jako dřív.

Místní policie udělá hned zkraje několik nepochopitelných chyb, které nejenže ohrožují vyšetřování, ale vystavují nebezpečí další mladou dívku. Případu se proto ujme zvláštní agent Will Trent, který má k dispozici jen mlhavé stopy a kolegyni, která ho od prvního okamžiku nepokrytě nesnáší. Sotva se mohl ocitnout v méně výhodné pozici, ale on ví, že se musí obrnit a pátrat dál, protože v tomto případu má zlo vskutku ďábelskou podobu – a také velký časový náskok…

Oficiální web Karin Slaughter ~ profil na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Triptych ~ Nic nebude jako dřív ~ Genesis ~ Hřbitov nadějí ~ Podlost ~ Kriminálník

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge