Gangsterská Tour (6)

Druhá ukázka z druhého dílu:

Když jsem chvíli po šesté vzala do ruky glocka a vstala od stolu, nebyla jsem si jistá, jestli se cestou ke dveřím nepozvracím. Nebo potom na ně. Zbraň mi připadala hrozně těžká, ruka se mi

třásla a scestně mě napadlo, že je vlastně štěstí, že jsem se rozhodla nestřílet. Protože bych se zaručeně netrefila ani z půl metru. Další naprosto debilní myšlenka mě přepadla těsně u dveří. Měla bych zaklepat? Potlačila jsem hysterické zachichotání a prostě otevřela dveře.

Johnny seděl zády ke mně a snažil se ve velkých dlaních skrýt balíček karet, které právě míchal. Vypadal tak nápadně, až jsem si stihla uvědomit, že vážně nevím, proč si Bavetta jako osobního

bodyguarda vybral zrovna tohohle dobrotivého medvěda.

Nohou jsem zabouchla dveře. Nebylo pravděpodobné, že by se tu ještě někdo objevil – úklid chodil až večer, po desáté. Dnešek ale ukázal, že pravděpodobnost je pěkná svině.

„Jane? Děje se něco?“ Bavetta seděl jen v košili v tom svém ultrapohodlném koženém křesle, před sebou papír a tužku. Dobrá zpráva byla, že už se mi nechtělo zvracet. Ta špatná – nebyla jsem si vůbec jistá, jestli dojdu ke stolu. Ale nakonec to šlo.

Minula jsem Johnnyho a hlavou mi blesklo, jak je možné, že si pořád nevšimli, co držím v ruce za zády. Před pár minutami jsem si na dámských záchodech před zrcadlem připravovala, co řeknu.

Jak poprosím o pomoc. Jak ležérním tónem pronesu něco jako Chlapi, pamatujete, jak jste mi oba nabízeli, že se postaráte o toho, kdo mi tohle všechno provedl? Tak teď máte šanci. Jenže když se Bavetta v křesle narovnal a nadechl se, jeho tvář během zlomku vteřiny ztratila bezstarostný výraz a bylo zřejmé, že je ve střehu.

A tak jsem se vykašlala na rádoby vtipné řečičky a položila glock na stůl, přímo před něj. Tak, jak nám to vtloukali do hlavy na akademii: hlavní mimo všechny živé cíle. Nechcete přece při předávání zbraně někoho zastřelit, že ne? Jasně, šance je to malá, ale… a jsme zpátky u pravděpodobnosti. Zastřelit si kvůli nervózní křeči v prstech člověka, od kterého něco chcete, je prostě blbost.

Ještě nejmíň tři vteřiny bylo ticho. Třesoucí se ruku jsem zase schovala za záda a zírala Bavettovi do hnědých očí.

„Do prdele, Jane, kde jsi to sebrala?“ Ozval se šustot karet, které Johnny prostě odhodil. Natáhl se po pistoli a zkontroloval, jestli jsou v zásobníku náboje. Byly. Jen komora zůstala prázdná. Bavetta na okamžik přerušil oční kontakt a letmo pohlédl ke skříni po pravé straně kanceláře. Takže tam má zbraň. Bod pro mě, nezastřelí mě rovnou od stolu.

„Slyšíš, Jane? Kde se to tu vzalo? Jak ses k tomu dostala? To tu někdo nechal?“ Johnny se postavil a já se automaticky přikrčila. Čekala jsem, že mě sejme na zem – přece už mu to muselo dojít, ne?

„Jane?“ Bavetta zněl ledově. Jemu už to došlo. V ústech jsem měla úplně sucho, takže jsem spíš jen zaskřehotala: „Měla jsem tě zabít.“

Skoro jsem slyšela to cvaknutí, když Johnny konečně pochopil, že jsem tu pistoli nenašla ležet na chodbě a nepřinesla ji do ztrát a nálezů. A pak po mně skočil. Prvotní instinkt byl bránit se, takže jsem si přestala všímat Bavetty a skrčila se. Johnny se přese mě převalil a strhl mě na zem, ale nedokázal mě chytit tak, jak měl v plánu. Skončil na břiše a já na všech čtyřech. Pak už jsem ho nechala, ať dělá, co uzná za vhodné. Byl překvapivě rychlý, nestihla jsem se ani pořádně nadechnout, a už jsem horní polovinou těla ležela na leštěném stole a před očima mi běhaly barevné šmouhy, jak tvrdě se mnou třísknul.

„Cože?!“ zařval mi do ucha a jeho tón měl daleko k tomu milému a přátelskému, který jsem od něj znala. Zamrkala jsem, abych se vzpamatovala.

Před sebou jsem měla Bavettův poklopec. Nedokázal zůstat sedět a dělat ledově chladného mafiána. Přitom ve filmech šéf vždycky zůstane sedět a tváří se nadřazeně, ne?

„Nemůžu dýchat,“ zaskučela jsem. Johnnyho tlapa mi drtila obě zápěstí a druhou rukou mi tisknul obličej do dřeva. Loket mi zároveň zaryl mezi lopatky. Nechtěla jsem si stěžovat, ale jestli omdlím kvůli nedostatku vzduchu, moc jim toho nevysvětlím.

„Na to ti seru!“ zahulákal. „Co to je? O čem to kurva mluvíš?“

„Prohledej ji,“ ozval se Bavetta. I on zněl najednou jinak. Jeho hlas vztekem zhrubnul, byl o pár tónů níž.

„Co se to kurva děje?“ štěkl Johnny. Tentokrát nečekal odpověď ode mě.

„Když ji prohledáš a pak posadíš, budeme se moct zeptat,“ odsekl Bavetta. Johnny mi pustil hlavu, což jsem ocenila hlubokým nádechem, a levou rukou mě začal šacovat.

„Nemám zbraň,“ hlesla jsem.

„Drž hubu!“ okřikl mě. „Do prdele práce! Já se na to vyseru!“

Škubnul mi rukama, asi si potřeboval vybít vztek. Když zjistil, že nemám nic ani na těle ani na nohou, dalším trhnutím mě postavil. Sykla jsem, protože mi drtil zápěstní kůstky, ale nebylo mi to nic platné.

„Kurva!“ ulevil si znovu.

„Tím si moc nepomůžeš,“ konstatoval Bavetta suše.

„Ty jdi taky do hajzlu!“ obořil se na něj. Pak jsem cítila, jak se někam natahuje.

„Co děláš?“ Bavetta zněl překvapeně. Johnny neodpověděl, ale pak jsem ucítila, jak mi svazuje zápěstí k sobě nějakou látkou. „To je kravata od Gucciho, Johnny,“ zavrčel.

„Na to ti seru.“

„Takhle mi zastavíš krevní oběh,“ ozvala jsem se.

„Ty drž hubu!“

„Stála sto osmdesát dolarů a ty s ní svazuješ ruce.“ Ježíši, kravata za skoro dvě stě dolarů? Navzdory faktu, že jsem byla docela v háji, jsem se musela uchechtnout. A než jsem si stihla všimnout, co se děje, dostala jsem facku. Ne, Johnny do toho nedal všechnu sílu, a navíc to bylo levou rukou, ale i tak jsem se zamotala, a kdyby mě nedržel, válela bych se po zemi. Tvář mě začala pálit. Pak mnou smýkl ke křeslu a ne zrovna jemně mě do něj posadil.

„Běž od ní,“ řekl Bavetta nekompromisně. Podívala jsem se na něj a přišlo mi, že se dívám na někoho úplně cizího. V jeho obličeji nebylo nic z odměřeného šéfa firmy. Ani stopa po víceméně přátelském muži, se kterým jsem strávila včerejší odpoledne. Právě jsem se seznámila s Bavettou, kterého jsem měla zastřelit. Vypadal vážně hrozivě a mě napadlo, že to je podobný chameleon jako Toro.

Dluhy se musí platit.

To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí.

Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy.

Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět?

Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?

Oficiální web Kateřiny Petrusové ~ profil na FaceBooku ~ série na GoodReads

koupit knihy: Nebezpečná láska, Nepřítel mého nepřítele

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge