Vánoce jsou zase tady (3)

Třetí příspěvek do vánočního projektu, který má na svědomí Niklaus. Příspěvky se mají přidávat každou sobotu, ale já to dělám až v neděli. Po pátku a sobotě jsem už asi i já tak nějak vánočně naladěná.

Dárky

Na Ježíška jsem věřila poměrně dlouho. Vždycky jsem věřila, že tatínek ho zacinkáním zvonečku opravdu přivolal a že nám rychlostí blesku prostě nadělil plno dárků pod stromeček. Musím říct, že to mělo své kouzlo. Nevím, jestli si to rodiče užívali stejně jako my to rozbalování, ale byla to pokaždé legrace. Jelikož jsem ročník 89, s tím množstvím a různorodostí hraček jsme na tom nikdy nebývali tak, jak je tomu dneska. Na jednu stranu je dobře, že si mají rodiče z čeho vybírat, na druhou stranu je to i horší, protože děti prostě chtějí víc, než co jsme kdy chtěli mi.

Jen si vemte, že svůj první mobil jsem dostala v patnácti, první funkční počítač jsme doma měli v mých šestnácti a ještě na něj člověk mohl jít jen když se přepojil telefonní kabel. Kepak všechny ty vymoženosti, co jsou teď. Upřímně jsem za své dětství bez elektroniky ráda. Užila jsem si ho mnohem víc a i z těch dárků pod stromečkem jsem měla mnohem větší radost. Ještě teď si vzpomínám, jak nadšená jsem byla z lega. Proboha, lego! Tak schválně, kolik z vás má nějaké to lego vůbec doma? Já spoustu. Vůbec první jsem dostala, když mi byl rok. To tehdy jela máma do Polska na záclony a vrátila se s legem. Taťka to nečekal. Ještě víc nečekal to, že když se podruhé mamka vydala do Polska, tentokrát na prášek, přivezla domů velice podobně vyhlížející krabici, v jaké přivezla lego. Ano, taťka si myslel, že mi koupila další lego a šlo na něco mrákoty. Chápejte, tenkrát byly ceny po pádu Sovětského svazu úplně někde jinde. Pořád to lego máme a bude tu určitě i pro mé děti. Jednou.

Jako dítě jsem někdy byla v dárcích náročná, jindy ne. Vždycky jsem chtěla spíš panenky, skládačky a knížky. Nové oblečení mě otravovalo a nechápala jsem, proč jsem zase dostala ponožky, proboha. Poprvé jsem rodičům něco pod stromeček dala už na základní škole. Tenkrát ovšem šlo o docela obyčejné věci, které jsem si mohla dovolit z toho mála, co jsem měla ušetřeno za narozeniny a vysvědčení. Taky jsem hodně dárky vyráběla. Přáníčka, mamince jsem i něco vyšila (mamka vždycky ráda vyšívala, takže jsme toho doma měli hodně, můj největší úspěch je vyšívání menšího ubrusu, makačka jak cyp), taťkovi vyrobila třeba šňůrku na klíče. Rozumějte, klasické dětské dárky.

S pozdějším věkem jsem střídala vyrábění s tím, co jsem i koupila. Nebudu zapírat a říkat, že mě rozbalování dárků nebavilo, ale mnohem raději obdarovávám. A moc ráda dárky bavím. U toho se vždycky vyřádí mé kreativní já. Různé balící papíry s různými vzory, obrázky, různé druhy mašlí, stužek, polepek. Až budu mít své děti, tak budu asi řádit ještě víc.

Ani nevím, který dárek mi kdy udělal největší radost. Mně dělají radost všechny, protože vím, že si s výběrem dárků dal člověk práci a to já oceňuju. V posledních letech jsem hlavně ráda za to, že tu ještě všichni jsme, relativně zdraví a spolu. Neumím si představit, že by mi tu někdo chyběl a upřímně ani na to moc myslet nechci.

Syki

Nejpohodlněji se cestuje na stránkách knih. A já cestuju velice ráda a často.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge